Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #243 AUTOŘI

#243 AUTOŘI

Posted: Listopad 14th, 2011 | Author: | Filed under: Křeslo pro hosta | 59 komentářů »

Tenhle hejt pro vás napsal Mateej.

Tak teda jo.

ABB a AB na mě vyrukovali s tím, že na ně mám napsat hejt jako nakladatel nebo redaktor na autory. Zdráhal sem se. Ne že bych neměl tisíc chutí napsat hejt o tom, co mě z pozice nakladatele nebo redaktora sere na autorech, střádaj se ve mě už hezkejch pár let. Ale taky tu byla spousta důvodů, proč se mi do toho nechtělo. Ono něco jinýho je napsat hejt o anonymním řidiči nočního autobusu, co na mě nepočkal, o megakorporaci a stádu jejích stupidních zaměstnanců nebo o třeba o tom, že neděle sou strašný. Od nich se dočkáte nanejvýš popuzenýho komentáře na blogu (a třeba taková neděle se nezmůže ani na to). Ale něco jinýho je nasrat svým hejtem lidi, se kterejma se osobně znáte, vídáte, spolupracujete a asi ještě nějakej ten čásek spolupracovat budete. Navíc jsem tak trochu cejtil, že by tihle dva slízli hořkou smetanu nastřádaný zášti, kterou ve mě zanechala spolupráce se spoustou jinejch autorů. Ale pak sem si řek – je to výzva, nejsem sice zrovna spisovatel ani publicista, ale svým způsobem mě moje nebo cizí psaní živí, takže bych se s tím měl nějak popasovat.

Když jsem přistoupil k samotný realizaci, objevilo se další úskalí – objektivně vzato, spolupráce s ABB a AB coby autory nebyla vlastně zas až tak špatná. A pozor, tohle prohlášení není jenom takový to lízání koulí, aby se utužil kamarádšoft a pracovně právní vztahy. Ne že by ta spolupráce byla bez poskvrnky, to ne, ale všecko to vlastně byly jenom maličkosti, a pokud to bylo něco významnějšího, tak to bylo k věci a řešilo se to svižně a prakticky. Naopak, byly situace, kdy se oba zachovali velmi realisticky a dospěle a dali na to, co si o dotyčném problému myslím já, což jsem kvitoval zejména proto, že jsme byli v dosti značném časovém skluzu a na rozsáhlejší debaty a rozebíračky už nebyl čas (a divili byste se, kolik autorů, a to zejména těch začínajících, je z nepochopitelných důvodů přesvědčených o tom, že vydávání rozumí víc než nakladatel, češtině víc než redaktorka a typografii víc než sazeč). Nicméně se dostáváme k jednomu jedinému autorskému prohřešku, kterej prostě byl přes čáru, a tudíž si zaslouží ohejtovat. A to je dodržování termínů.

Chápu, že většina českejch autorů píše ve svým volným čase, kterýho není nikdy dost. Chápu, že honorář, kterej za knihu dostanou, obvykle není něco, kvůli čemu by se člověk přetrhnul. Ale na druhou stranu – smlouva je smlouva a slušnost je slušnost. Když v tom papíru stojí, že hotovej rukopis odevzdám 15. května, nebo mi hrozí penále z prodlení, měl bych se sakra snažit to stihnout, nebo aspoň, když už vidím, že to fakt nestíhám, nadhodit prodloužení termínu – pokud možno dřív než 15. května v deset večer. Ale divili byste se (nebo možná nedivili), kolik autorů nechá toho 15. května prosvištět a ani nepípnou, ani se neozvou, jak to s tím jejich rukopisem vypadá. A na něco takové jsme narazili i u 1000 věcí. Kupodivu nešlo o těch pár článků, který ve chvíli, kdy jsme se na knize domluvili, chyběly do první dvoustovky. Vlastně šlo o jedno autorské přečtení všech publikovaných příspěvků ještě před tím, než se do nich pustí redaktorka. Podle autorů mělo být otázkou hodin, ale nakonec se to protáhlo na dva týdny, ne-li dýl (abych byl fér, kniha má autory dva, a v tomhle nejedou oba stejnou měrou, *wink wink*). Už jsem na to tak nějak zvyklej, ale stejně mi to hnulo žlučí – protože srát na termíny můžou ouplně všichni: autor, ilustrátor, překladatel i sazeč. A za každej tejden, kterej tihle lidi vyzevlej, nad tím potom redaktor musí sedět pár dnů od rána až do půlnoci nebo i dýl, aby nahnal to, co ti před ním promrhali – a o tom, že kvalita redigování dvanáct hodin v kuse je eufemisticky řečeno na pováženou, se snad nemusíme bavit.

A ještě jedna věc – moc pěknej bonus, kterej k nedodržování termínů neodmyslitelně patří, jsou vejmluvy. Bože můj, kolik já jich už slyšel. Musím stavět psinec, tchyně spadla pod vlak, ukradli mi notebook, už měsíc mi doma nejde elektřina, a tak dál, a tak dál. Všechny asi nejsou vymyšlený, ale když už je posloucháte deset let, je vám jasný, že to prostě statisticky nemůže bejt všechno pravda. A pak najednou každou další vejmluvu (pardon, teda omluvu), začnete automaticky považovat za dalšího bulíka pověšenýho na váš nos. A to je nic moc pocit.

No, tak to by snad stačilo. Chtěli hejt, tak ho dostali. Sem docela zvědavej, o čem budu muset psát hejt, až budeme dělat další díl. Jestli o zase o tomhle, tak asi ztratím i ty poslední zbytky víry v lidstvo, který ještě mám.

«
»