Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #119 VRTAJÍCÍ SOUSEDI

#119 VRTAJÍCÍ SOUSEDI

Posted: Květen 18th, 2011 | Author: | Filed under: Attila Bič Boží | 17 komentářů »

Nevim, jestli jste se už s tímhle typem lidí setkali; já o jejich existenci neměl tušení do nějakých třiadvaceti let svého života, kdy jsem začal obývat panelákový kotec na Severním Městě. Asi třetí víkend společného soužití s tehdejší družkou nás v sobotu po osmé ráno ráno probudil podivný zvuk z vedlejšího bytu. Vzhledem k tomu, že jsme večer před tím strávili nestřídmou konzumací alkoholických nápojů, nám rozkódovávání, co to sakra je, nějakou chvilku trvalo. Nutno ovšem podotknout, že když jsme konečně pochopili, že původcem zvuku je bezpochyby vrtačka, nikterak lépe to naší sdílené kocovině neudělalo.

Dalších sedm let, co jsem pak v králíkárně strávil, se staly zvuky z vedlejšího bytu pravidelným doplňkem našich víkendů. Někdy se vrtalo už v sobotu, jindy až v neděli. Někdy se začínalo už s rozbřeskem a končilo se soumrakem, jindy zvuk zadlabávání ocelového vrtáku do betonového panelu občerstvil jen poobědovou siestu.

Vždycky mě zajímalo, co se ve vedlejším bytě, obývaném na první pohled standardním párem v důchodovém věku, vlastně děje. V tom lepším případě jsem si představoval, že některé stěny postupně zaplňuje obraz vedle obrazu, krajinka s jelenem vedle zátiší s ruským vejcem, zatímco na jiných zvolna roste důmyslná síť polic a poliček určená na uložení všech pokladů, jaké takový pár může za celý život shromáždit, kupříkladu vyřezávané kořenky, vycpaná kuna či pohár za třetí místo smíšených veteránských dvojic v ping-pongovém turnaji. V tom horším případě jsem zvažoval, zda se za nevinným výrazem našich sousedů neskrývá nějaké temné tajemství, zda zkrátka na patře nežije někdo jako Hannibal Lecter, akorát že s chotí a s vrtačkou.

Nikdy jsem nesebral odvahu pozvat se pod nějakou smyšlenou záminkou ke staříkům do bytu. Sice mi připadalo pravděpodobnější, že mě paní vrtačová (bůhví proč jsem přesvědčen, že vrtal ten muž a paní mu maximálně podávala hmoždinky) pohostí domácím bezinkovým vínem a borůvkovým koláčem s drobenkou, než že by mi kvůli návštěvě chtěl někdo koleno vrtat, ale princip předběžné opatrnosti mě přesvědčil, že bude rozumnější nechat případné rozklíčování tajemství na někom úplně jiném.

Když jsem se pak přestěhoval do centra, za stěnou nikdo nevrtal. Paní sousedka byla sice zvyklá sledovat televizi s volume hodně doprava, ale pouze po večerech, které jsem stejně trávíval návštěvami restauračních zařízení; hlavní bylo, že se nekonaly žádné budíčky. Když jsem se stěhoval naposledy, byl jsem zvědavý, zda zase nenarazím na nějaké víkendové hlučhuby. Výsledek mě opravdu překvapil; teprve na Letné jsem pochopil, kdo je to opravdový kutil domácí. Tomu muži, co si už několikrát o víkendu pustil v letenském vnitrobloku cirkulku, patří můj neskonalý respekt…

Vrtání, vrtání všechny smutky zahání, vrtání, vrtání je lék.
A všichni! Vrtání, vrtání, to nám úsměv zachrání, vrtání, vrtání je lék.

 

 

«
»