Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #116 ESKALÁTORY NA MUZEU

#116 ESKALÁTORY NA MUZEU

Posted: Květen 13th, 2011 | Author: | Filed under: Křeslo pro hosta | 11 komentářů »

Tenhle hejt pro vás napsal Anjel.

Nikdy bych si nepomyslel, že budu mít svůj vlastní hate. Hateři mi totiž většinou dost lezou krkem. Spousta věcí mi přijde dostatečně v prdeli sama o sobě. A na to, abych četl, jak ji ještě někdo vtipně a sofistikovaně rozebírá, na to většinou fakt nemám žaludek ani čas. Jenže pak narazím na věc, která mi leze krkem dlouhodobě. Po nějaký době začnu sůj rozlad hustit do všech známých, zahlcovat jím svůj vlastní blog, až mě to samotnýho rozčiluje. Taková vypruzená nekonečná smyčka. No a v tu chvíli si říkám, když už je tady takový pěkný haterský koutek, proč ho nevyužít a definitivně to ze sebe nedostat. Tolik k mému hostování, vzhůru k hatu.

Pravidelně se do práce dostávám MHD. Jsem rád, že se nemusím stresovat v dopravních zácpách, alespoň si něco přečtu. Napřed jedu jedním metrem na Muzeum, potom druhým na Holešovice a ještě kousek tramvají. Na Muzeu mohu vyjet při cestě z trasy A nahoru na trasu C napřed jedním ze dvou delších eskalátorů, pak přijde taková kratičká plošina a další dva eskalátory krátké. Jen aby bylo jasno. Před půl rokem přestal fungovat jeden z těch delších a jeden kratší. Každé ráno se dole pod tím prvním slil mohutný proud lidí, který konstantně doplňovaly zhusta přijíždějící vlaky. Takže čekáte dvě, tři minutky minuty v davu. Nemám rád, když se mě někdo, koho neznám, dotýká. Sakra, vyhýbám se kvůli toumu i koncertům, protože se vždycky najde nějakej Ital, kterej mi loktem ryje pod žebry a tancuje na noze. A teď najednou trčím v nervózní mase navzájem se různě předbíhajících lidí. Tašky na kolečkách naráží do holení, kočárky rozráží dav a špinavé ruce s okousanými nehty šátrají po kapsách. Nakonec vás to donese ke schodům, vyjedete do mezipatra a tam… revizoři.

První týden jsem to celé přijímal tak nějak útrpně. Holt je třeba něco opravit, to se nedá nic dělat. Druhý týden mi ty ranní zácpy začaly trochu lízt na nervy. Třetí týden už mě to solidně sralo a po měsíci jsem jednoho z revizorů oslovil: “Promiňte, ale nepřijde vám blbý tady kasírovat lidi, když tu už měsíc jezdí jen jeden eskalátor?” Mladík byl očividně zaskočený a tak jsem pokračoval:”ˇVíte, nepřijde mi to úplně fér, na straně dopravních podniků je tady už takovou dobu problém, ale vy vybíráte pokuty, jako by se nechumelilo. Žádná sleva, žádná omluva, žádná benevolence. Naopak, když mám tramvajenku propadlou o den, nikdo se se mnou nebaví. “Já ale nemůžu za to, kam mě postavili. To já si nemůžu vybrat.” “A nemůžete na to upozornit někoho z nadřízených? Že to je fakt výsměch a buzerace?” “To já stojím tam, kde mi řeknou,” kontroval mladík asertivně. A já se sebral a šel. Další měsíc ještě schody nejezdily, ale revizory jsem tam neviděl ani jednou. Nemyslím si, že by to bylo mou intervencí, ale ocenil jsem to.

Před měsícem se ten dlouhý eskalátor znovu zastavil. Těžko říct proč. Asi že se začal opravovat ten krátký. Tedy, opravovat… za celou dobu jsem na něm žádné opraváře neviděl. Možná nastupují do práce až po mně. Nebo dělají jenom noční. Těžko říct. Zato na revizory už jsem narazil pětkrát. A to mě, milí příznivci hatu, točí nebetyčně.


Ve světle nejnovějších informací to vypadá,
že hejtů na MHD bude pravidelně přibývat.

«
»