#755 LIDI, CO NEUMĚJ MLUVIT POTICHU

Jednou z tradičních situací, které spíš než život připomínají trapnou grotesku, je bezesporu dialog u projíždějícího vlaku, který magicky odjede zrovna ve chvíli, kdy na manžela už poněkolikáté ječíte, že k večeři budou těstoviny. Před celym nádražím jste za debila, který chce svého hluchého muže za něco potrestat neoblíbeným jídlem, což je nepříjemné dokonce i když vím, že to není tak úplně moje vina. Protože řvaní na veřejnosti je imho společenskej hřích, za kterej vám Guth-Jarkovský v pekle naseká na zadek vařečkou.

Nejvíc to vyzní v nějaké tiché a klidné atmosféře, kdy vám najednou nějakej kripl  nebo ještě hůř – KAMARÁD – chce něco říct, ale zapojí hlasivky. Celá knihovna / kino / divadlo / kostel (tam teda nechodím, ale teoreticky) se otočí a já se za toho člověka pak musím stydět. Tadyto so-called šeptání měla mj. v repertoáru většina mých spolužáků na střední, zvlášť třeba při testu, kdy zkrátka nešlo zkrotit nutkavou potřebu pronést „A., půjdem potom na pivo???“ tak nenápadně, že to kromě všech ve třídě, velmi dobře slyšel i ten hospodskej v putyce na rohu. Následovalo rozesazení a já neměla od koho opisovat… Volnomyšlenkářští přátelé z gymplu by mě jistě označili za rigidní bábu, ale to je mi fuk. Mně to vážně pije krev.

Nešeptání, of horse, neřeším u malých dětí a starých lidí, ale příčetný člověk v produktivním věku by s tím snad nemusel mít problém. V názvu hejtu je sice napsáno „neuměj“, ale technicky vzato přeci umí šeptat každý. Ale proč, když mluvit nahlas je přeci tak přirozené a pohodlné…

Další voser je bohužel i přílíš intezivní a přehnané šeptání, protože to má úplně stejnej efekt jakoby se nešeptalo, ale váš bližní vám pak na zoufalé syčení může říct „CO JÉ, DYK ŠEPTÁM, NE??“  Měli bychom si dále uvědomit, že při sdělování nějakého veledůležitého postřehu v kině víc než kdy jindy platí dvakrát měř, jednou řež – zvlášť pokud nám to šeptání ještě trochu dělá potíže. Kromě knihoven a spol., bych volume doleva uvítala i v čekárně, v tramvaji nebo v kavárně.

Ale to bych od toho světa už zase chtěla trochu moc.

„Jen bych chtěl světu sdělit, že šepot v knihovně neni přizdisráčství a jeho opak neni rebelie.“

(TKL, kunsthistorik, který si dnešní hejt sakra odžil a kterému za dnešní téma děkuji)

Follow

Jednou z tradičních situací, které spíš než život připomínají trapnou grotesku, je bezesporu dialog u projíždějícího vlaku, který magicky odjede zrovna ve chvíli, kdy na manžela už poněkolikáté ječíte, že...