#754 LIDI, KTERÝ ZNENADÁNÍ NEDORAZÍ DO HOSPODY

V každý vesnici je kostel, hospoda a fotbalový hřiště, dřív tři konstanty našich životů. Dneska, když je Česko nejateističtější zemí Evropy a kdy děcka na pohyb venku serou a radši mydlej FIFU na PlayStationu, už je jistotou jen ta hospoda.

Kdekdo může ohrnovat frňák nad chlastem, ale my starší samozřejmě víme, že ožrat si držku se svými blízkými je stokrát přínosnější, než se šťouchat po Facebooku. I prolejvání hrdel ale má svý pravidla. Neříkám, že jít na škopek je jako chodit do kolbenky, že musíte u vchodu použít píchačky a domů za starou běžet až poté, co si odkroutíte svejch povinnejch pět piv a dva panáky. Ale nějaký principy docházky by prostě platit měly.

Hlavně teda ten, že když už se s nějakou alkoholovou sebrankou domluvíte na zhuntování svých jater, nehrozí, že se půl hodiny před úvodním výkopem omluvíte, že nemáte náladu, že musíte štupovat ponožky, přesazovat bramboříky nebo dělat svý holce s rýmičkou morální podporu a za zvuků jejího chrchlání čumět na Ordinačku. Nikdy!

Jasně, jednorázový omluvenky se příjímaj, přeci jen za pípou nebejvá přísná souška učitelka, ale spíš bodrej pingl, co vám do kríglu flusne s hřejivou lidskostí. Z mý zkušenosti ale nejde o jednorázový renoncy. Opakujou se, páč je pravidelně dělaj lidi, co v sobě nemaj dostatečně silnej morální imperativ, aby nedělali něco tak podlýho, jako je repetitivní rušení hospodskejch dýchánků, z libovolně – veskrze dementních – důvodů. A ani se za to doprdele nestydí!

Nedorazit na předem smluvený pivko z jakýhokoliv jinýho důvodu, než je amputace nohy nad kotníkem, ale osobně vnímám jako větší průser, než když mi kámoš nedorazí na funus. Na pohřbu už totiž budu čichat ke kytkám leda od země, tam mi mrzká účast nevadí. Nemít ale s kým si ťuknout u baru panákem, tomu já říkám neštěstí.

Follow

V každý vesnici je kostel, hospoda a fotbalový hřiště, dřív tři konstanty našich životů. Dneska, když je Česko nejateističtější zemí Evropy a kdy děcka na pohyb venku serou a radši...