#673 TMAVÝ AKČNÍ SCÉNY

S Bergmanem a zádumčivejma postavama hledícíma do dáli mi dejte pokoj. Vrcholem filmovýho umění jsou prostě akční scény, fascinující to atrakce, do který se může naplno zapojit nejen mozek, ale prakticky celý tělo diváka. Jenže v současnosti je zatraceně často vystihujou stesky „akce byla nepřehledná“ nebo „prd tam bylo vidět“. Což je na pytel, páč snažit se dojmout oči něčím, co není jasně zřetelný, je stejnej logickej nonsens jako si zpříjemňovat mač oblíbenýho fotbalovýho týmu házením dýmovnic na hřiště.

Na akční scény mám přitom celkem jednoduchý nároky: Chci se kochat adrenalinovým náserem, ideálně s vypiplanou choreografií, v dokonalým trikovým podání, s dunícím zvukem za zády a s tak pohlcujícíma zpomalovačkama, že na půl minuty zapomenu, jak se jmenuju, čí jsem a kolikrát za rok si dám k snídani banán s broskví (zhruba 68x, jestli vás to zajímá). Chci bejt zaraženej do sedačky, blaženě si vrnět a doufat, že nepřijde víc jak deset kulervoucích momentů, u kterejch se uvolňujou svěrače, páč to bych taky všechno to blaho nemusel udržet.

Pokud to někdo umí a má na to, vzdám mu hold. Kdo ne, ten to nemusí lámat přes koleno: Lepší kolikrát zvučnej dialog a zábavnej gag, než upocená akční scéna ze šmouh a stínů. Bohužel v Hollywoodu si myslí opak, takže čím dál tím častěji vídáme blockbustery, který se sice chlubí megalomanskejma rozpočtama, ale svoje rádoby nejatraktivnější scény cpou do tmy a pokud možno i do deště. Jednak aby šly snáz a levněji vyrobit digitální efekty. A aby v nich nešikovný tvůrci jednodušeji zakamuflovali, že se ti dva kohouti v reálu sebe vzájemně ani netknou, že si nerozbíjej ciferníky a že se nehejbou s mrštností lasičky a se silou Franty Kocourka.

Když pominu logickou námitku, že normální člověk/superhrdina/robot/čivava sedí za deštivý noci doma na prdeli a hraje piškorky, páč kdo by se do tý sloty hnal bitkařit, pak mě hlavně sere, že v takovejch scénách bejvá kulový vidět. Vítězí tmavej bordel.

Jako by nestačilo, že filmy jsou rychlejší, a proto v nich vládne frenetickej a leckdy kurevsky nepřehlednej střih, po němž se palice cejtí jak na rozbitým řetízkáči na matějský. Svý udělalo i to zpropadený třidéčko, kvůli kterýmu se filmy promítaj výrazně tmavší (s čestnou výjimkou IMAXu). A když pak do toho v bijáku ještě udeří noc a spustí se chcanec biblickejch rozměrů, pak si místo epesní řežby dvou gerojů užiju leda vlastní nasranost, že jsem radši nezůstal doma a nešel do sklepa koukat, jak tam kocour honí bubáky.

Follow

S Bergmanem a zádumčivejma postavama hledícíma do dáli mi dejte pokoj. Vrcholem filmovýho umění jsou prostě akční scény, fascinující to atrakce, do který se může naplno zapojit nejen mozek, ale...