#57 TEENAGEŘI V KINĚ

Hodně ráda chodím do kina.  A chodím do kina relativně často, protože filmy nestahuju (resp. neumím stahovat), takže mi ani nezbývá než se na film dívat buď doma na DVD, u kamarádů a známých anebo v kině, což je vůbec nejlepší varianta. Varianta, která se velice rychle dokáže z příjemné zábavy změnit v tragédii.

I taková bezva věc, jako chození do kina má samozřejmě svá úskalí a rizika. Například na vás zbyde místo v třetí řadě od plátna, nebo se vám celou dobu bude chtít na záchod (ale to zase většinou budete sedět někde u zdi, haha) nebo si necháte doma dioptrické brýle… To se může stát, ale NIC není tak strašný, jako když jdete do multiplexu, na nějakej velkej biják, který prostě chcete vidět ve velkém kině, a před, vedle i za váma seděj DEMENTI.

Ne, tyhle lidi skutečně nebývají opilí, oni jsou doopravdy dementní. A nechci to teda nijak generalizovat, ale většinou to holt jsou partičky nevychovanejch děti v rozmezí 13 – 18 let, který člověka naserou už od pohledu, protože jim ta tupost kouká z očí a oblečení a výrazů a celé jejich smutné existence. Jsou schopný házet po sobě popcornem, naprosto v klidu si spolu povídat, smát se u scén, který ale skutečně nejsou (a nemaj) bejt vtipný, absolutně se neserou s nějakým vypínáním zvuku v mobilu – naopak, kolikrát jsem zažila, regulérní telefonický hovor ve smyslu „Ježiščáááu, jak se mááš? Dobrý? Já jsem teď v kině vííš…. Na čem? Ježišš, no to já nevim na čem, Honzoo?…Honzoo?! Honzo, nech toho s tim popcornem, ježišš to je blbeček, na čem to jsme? No jako na jakym filmu? Nic, on taky neví, dyť je to debil…A co ty? UÁÁÁÁÁ cože, on ti volal jo…?“

Nebojím se na ty idioty jak zle podívat, tak jim dokonce i něco vostřejšího říct, ale většinou je to úplně, ale úplně jedno… Buď ani nereagujou, nebo se zasmějou, nebo vydržej bejt zticha tak 5 vteřin a pak to začne nanovo. Tohle chování já absolutně chápu u dětských filmů nebo třeba u prvních projekcí filmů typu Harry Potter nebo jiných, dlouho očekávaných filmů, kde jste s celým sálem většinou na stejné vlně a sdílíte stejné pocity a očekávání, ale proč se to musí stát i u filmů, které do ani jedné z těchto kategorií nespadají?!

Já sice vůbec nejradši chodím do kina sama, ale samozřejmě se občas nebráním i návštěvě kina s klukem, s holkou, s klukama, s holkama… A prostě jasně, že občas se ve filmu objeví něco, co do konce filmu nepočká a musí se to s okolím rychle zkonzultovat, upozornit na to, společně se zasmát nebo si společně zanadávat. To se ví, ale jde to dpč dělat potichu, decentně, abyste co nejméně narušili ostatní lidi – resp. mě!!! Proč jinak by bylo vynalezeno šeptání, ne?! Kolikrát to jde dokonce zcela beze slov, stačí se přece na souseda na vteřinu nebo dvě podívat, ujistit se, že vaše emoce vůči tomu, co se děje na plátně, jsou totožné, max. to doplnit krátkým stručným tyvole, aah, hmm nebo fuj! a je to. Grrrr.rrrrr.rrrrr.

A vsadím se, že tyhle demence nejsou na Muzikálu ze střední, ale šli se podívat třeba na Počátek….

Follow

Hodně ráda chodím do kina.  A chodím do kina relativně často, protože filmy nestahuju (resp. neumím stahovat), takže mi ani nezbývá než se na film dívat buď doma na DVD,...