#671 DOPŘEDU OŠOUPANÝ DŽÍNY

Už jsem vám popisoval, jakým martyriem je pro mě nákup nových kalhot. Naposledy jsem tuhle pekelnou akci absolvoval někdy v květnu: koupil jsem si za laskavé podpory A. několik kusů ošacení a v posledním obchodě, do kterého jsme zašli kvůli novým botám, mi najednou A. podává nějaké džíny. Nic zlého netuše si je bleskově ozkouším, schválím, zaplatím – a pak je tři měsíce nevytáhnu ze skříně, protože je léto a já nosím kraťasy. Až včera. „To je zvláštní,“ mudruju, když si je oblékám, „to už jsem si je stihnul prodřít? Vždyť jsem je snad ještě neměl na sobě.“ Jenže pečlivá prohlídka ukazuje, že vcelku nenápadných šrámů mají džíny mnohem víc a že to tedy řečeno po programátorsku nebude bug, ale fýčura.

Hele, asi takhle: chápu jistou přitažlivost destrukce jako uměleckýho vyjádření. Pokud by ňákej rozvrkočenej velkoumělec mrsknul ve Veletržáku obří plazmou z posledního patra do dvorany a na výslednej artefakt se ještě vykálel, asi bych mu to na fejsu neolajkoval, ale chápal bych, že měl třeba těžký dětství, timhle způsobem prostě vyjadřuje svoje pocity z naší reality a jiný velkoumělci ho poplácaj po zádech, jak dokázal vyjádřit odlištěnou realitu postmoderního světa a zároveň to, že je všechno na hovno.

Ale úmyslně poničit něco tak ryze užitkovýho jako jsou kalhoty? Proč, kurva? Ošoupávat džíny má stejnou logiku jako koupit si novej iPhone a pak s ním zajít do specializovaný firmy, v níž telefonem umně mrdnou o zem takovym způsobem, že sklo praskne do tvaru pavouka křižáka: vypadá to možná cool, ale původní účel to malinko komplikuje.

Follow

Už jsem vám popisoval, jakým martyriem je pro mě nákup nových kalhot. Naposledy jsem tuhle pekelnou akci absolvoval někdy v květnu: koupil jsem si za laskavé podpory A. několik kusů...