#532 ROZBITÝ SLUNEČNÍ BRÝLE

Když si člověk analyticky rozebere vlastnosti slunečních brýlí, musí mu dojít, že tenhle předmět byl k nasírání lidí nejspíš přímo stvořenej. Jde o módní doplněk značně křehké konstituce, s tenkýma pacičkama naroubovanýma na subtilní hejblátko, imitující ideálně pohyb kloubu. K tomu skla, který když si poškrábete, tak máte jednou provždy zkaženej výhled – stačí si nedat chvíli pozor a rozedrat si přiožralej brejle o lavičku a rázem to zničí klidně i setkání s Panenkou Marií, páč tahle světice bude mít najednou šlic přes půlku ksichtu.

S brýlema vlastně trpím od začátku do konce. Už samotnej proces nakupování, tuplem pak nakupování módních doplňků je pro mě příjemnej asi jako debata s houmlesákama o tom, jestli je vhodný, aby vykonávali velkou potřebu zrovna na prahu našeho baráku. Výběr brejlí je ale ještě o level výš: Jednak mám neposedný vlasy, nadstandardně velkej nos s lehkou pravotočivou zatáčkou a od mýho pravýho ucha byste k uchu levýmu po vrstevnici nedošli, páč je o nějakej ten kousek vejš… no ve zkratce, vypadám ve většině brejlí jako asymetrický hovado, což je umocněný ještě tím, že mám v tu chvíli na nose visačku s cenovkou a připadám si jak ta proradná princezna z Tří veteránů, co jí přišpěndlili na frňák jakejsi řád. Navíc si tragičnost situace můžu odvodit leda ze záchvatů smíchu prodavaček, protože já sám vidím pochopitelně kulový – ono čumět v nedbale osvětleným interiéru do zrcadla skrz sluneční brýle, který maj ještě přes půlku sklíčka nálepku „ultra UV protection“, je z podstaty věci fail srovnatelnej s pořádáním pingpongovýho turnaje pro bezruký.

Už v tu chvíli jsem v depresi, páč tuším, že to zas skončí průserem a jen co si na ně zvyknu a na mým Facebooku zasvítí „Curvekiller a jeho supr nový sluneční brejle se stali přáteli“, tak půjdou do pekla. Od útlýho dětství totiž neměřím svůj život na roky ale na zničený nebo ztracený brejle, přičemž škála jejich likvidací je tak pestrá, že by i Seagal záviděl. Běžný zapomenutí na lavičce v parku neřeším, ztráta ve stylu „nechal jsem je na stole v baru“ je taky pouhou rutinou. Rozsednutí sebou samým nebo skrze řiť kamarádky patří k základním dovednostem každýho ničitele brejlí. Víc hrdej jsem až na to, že mi jedny spadly z hlavy na lanovce, další se rozflákaly, když jsem oral držkou brázdu do asfaltu po pádu z kola, jiný jsem si zapomněl na střeše auta, dvoje jsem utopil na vodě, aspoň pět mi jich nešťastně spadlo na zem a další mi odfoukl vítr z lebky na přímořský rozhledně. I proto když cejtím, že jsou brejle v ohrožení, propadám panice a snažím se je zachránit za každou cenu – což vedlo k asi nejvíc ponižující destrukci, kdy mi za chůze vypadly z ruky a já jsem se je snažil honem (a jaksepatří nešikovně) zachránit, až jsem si je sám rozhňápl vlastní botou.

Mám v tu chvíli náladu pod psa, bolest z nevratný ztráty a lesk v očích. Takový situaci se na funusech čelí tím, že si nasadíte sluneční brejle. Ale nandat si v tu chvíli na nos rozjebaný sklíčko, ze kterýho čouhá jedna pokroucená pacička, je tak nějak pod moji úroveň.

Follow

Když si člověk analyticky rozebere vlastnosti slunečních brýlí, musí mu dojít, že tenhle předmět byl k nasírání lidí nejspíš přímo stvořenej. Jde o módní doplněk značně křehké konstituce, s tenkýma...