#517 FALEŠNÁ SKROMNOST

Skromnost je moc hezká věc. Stejně tak i pokora. Zvlášť pokud se chce člověk cítit svatě jako Táňa Fischerová, musí v sobě tyhle vlastnosti posilovat a vznášet se díky tomu na nebeským obláčku jemnocitu, kde pro nabubřelý ego není místo. Dokonce může sám sebe hodnotit příkřeji, snižovat vědomě své kvality, aby nikoho nepobouřil samochválou. Ale… proč by to měl sakra dělat, když je v něčem dobrej?

Falešná skromnost je z mýho pohledu stejně trapná jako velký machrování. Jak říká můj moudrej kámoš, je to arogance obrácená naruby. Moc dobře ví, o čem mluví, páč je to hezoun extra klasa, takovej ten snědej typ, co svým pohledem drtí ženský srdce a pouhým úsměvem strhne z holky kalhotky. Musí se tudíž neskromně vyrovnat s tím, že se babám extrémně líbí a že ho chtěj. A i když by asi rád občas zatruchlil, jako my, obyčejní hnusno-smrtelníci, že se mu zrovinka nevede, vždycky měl tolik soudnosti, aby nás neotravoval nějakejma rádobyposmutnělejma kecama, jak je pro něj těžký sbalit holku. Ví, že by dostal leda flaškou po hlavě.

Osobně nevidím nic špatnýho na tom, když dobrej manažer nahlas podotkne, že umí vést tým, když si tenista po vyhraným mači pochválí sílu druhýho servisu, nebo když Robert Rosenberg uznale zhodnotí… třeba tvrdost svýho jména. Cokoliv jinýho by bylo pokrytectví, trapný asi jako kdybychom my říkali, že máme blbej sloh.

Samozřejmě není milý stát se melhubou ve stylu „všude jsem byl, všechno znám, skvěle lyžuju, jezdím na prkně i daleko skáču, v Africe jsem krotil lvy, v Barmě vedl protivládní povstání, Bowieho jsem inspiroval ke složení Life on Mars a Kasparovovi dal mat v šestým tahu – no a ve volným čase učím i ty květiny zpívat“. Ale takhle otravným frajírkem se člověk nestane hned ve chvíli, co si přizná nějaký kvality – pokud je teda každýmu necpe a nevměstnává je i do debaty o chemických procesech během fotosyntézy.

Svý silný stránky by člověk neměl veřejně zapírat. Ostentativní skromnost totiž bývá napřesdržku. Vždycky rostu, když se nějaký neskutečný topmodelky ptaj na to, jestli si připadá krásná a ona stydlivě sklopí očka, a pak začne blekotat něco o svým nedokonalým nosu, ošklivým nehtu na malíčku, světovým míru a o tom, že skutečná krása člověka se skrývá uvnitř. Nechápu to. Mnohem milejší než tyhle hraný fráze by mi bylo upřímný přiznání všech kladů, ale klidně i záporů. Jako že by třeba Andrejka Verešová na tentýž dotaz zašvitořila: „Áno, som krásna, mám dokonalý zadoček, úchvatné prsia a nádherné pery. Som top. Ale viete čo – je to vykúpené tým, že som úplne, ale úplne blbá.“

Follow

Skromnost je moc hezká věc. Stejně tak i pokora. Zvlášť pokud se chce člověk cítit svatě jako Táňa Fischerová, musí v sobě tyhle vlastnosti posilovat a vznášet se díky tomu na...