#95 ŠPATNÉ PODÁNÍ RUKY

Někdo trvá na jasně a hezky řečeném uctivém pozdravení. Někoho instatně urazí muž, který si ve společnosti nesundá klobouk. No to mi žíly nerve… Chcete mě nasrat? Podejte mi slabě ruku při seznamovaní, v případě neúspěchu vám garantuju vrácení peněz.

Jedna zásadní lekce slušného vychování u nás doma, díkybohu, zněla „pokud si s někým potřásáš rukou, silně ji stiskni“. Učila jsem se to tak dlouho, že mi moje dětská ručička málem upadla, ale nelituju. Jen díky tomu prostě automaticky tu ruku stisknu tak, aby bylo patrné, že to není omyl ani náhoda, ale že si prostě teď a tady třesem rukou. Neříkám ruku drtit, to není potřeba, to je opačný extrém, ale asi je mi to furt milejší než tzv. leklá ryba. Pokud se seznamuješ s nějakou od pohledu pipinou a jako první důkaz úcty a zájmu při seznamovaní máš pocit, že v ruce držíš vlahé hovno doprovázené neupřímným úsměvem a pisklavým „sem Monča, ahoj„, je to otřesný. Ale že jsou na světě i chlapi, který neuměj podat ruku, to je ostuda, ostuda a chyba všech maminek a tatínků, který jim doma důrazně neřekli, že to je DŮLEŽITÉ.

Jsem hrdá, když mi lidi říkají uznalé, byť perverzní „To je ale stisk, paninko!“. Nelíbí se mi, když mi někdo řekne „Au, to bolí„. Nebolí. Dávám si pozor. A jestli se v tom dneska tady poznáváš, tak si ten stisk ruky koukej rychle někde nacvičit, než budeš – třeba i neprávem – působit směšně hned v úvodu.

Chlapa v obleku, který v tobě vyvolá dojem, že ten chlap musí bejt šéf šéfů a pak ti na pozdrav místo ruky podá splasklej hadr, bych roztrhla jak lístek do cirkusu…

Follow

Někdo trvá na jasně a hezky řečeném uctivém pozdravení. Někoho instatně urazí muž, který si ve společnosti nesundá klobouk. No to mi žíly nerve… Chcete mě nasrat? Podejte mi slabě...