Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #343 AKNÉ

#343 AKNÉ

Posted: Duben 5th, 2012 | Author: | Filed under: Achjo Bitch | No Comments »

Já naštěstí akném (tomu říkám skloňování!) netrpím. Nějakej ten „piercing“, jak se tomu mezi děvčaty eufemisticky přezdívá, se mi sem tam udělá, ale žádný drama, žádný drahý krémy a mazadla, žádný mejkapy a kosmetiky, nic takovýho neznám, protože to zkrátka a dobře nepotřebuju. Ale znám pár lidí, které tento kožní neduh provází od začátku puberty až do hluboké dospělosti. A některý lidi dokonce ani moc neznám, ale musím s nima dobrovolně či nedobrovolně trávit čas, takový zatracený štěstí jako já holt neměli a to mě uvádí do rozpaků.

Ne, rozhodně mě neuráží, že má někdo obličej jak měsíční krajinu. Je mi to líto anebo mi to je jedno. Nedělám znechucený a teatrální odvrácení pohledu. Rozpaky mám, když s někým takhle trávím den a už se trochu známe, ale ne zas tak moc, husy jsme spolu nepásli, ale zdravíme se a oslovujeme jménem a ta daná osoba má jeden a konkrétní tzv. beďar (mimochodem dost odporný slovo, taky se mohlo tehdy vymyslet něco uctivějšího) přímo na čele a já nevím, zda mám danou osobu taktně upozornit, aby měla šanci jít na záchod a upravit si to anebo jestli mám radši taktně držet hubu. Nikdy totiž nevím, co by taková osoba uvítala víc. Nechci nikoho uvádět do rozpaků (těch mám sama dost), ale zároveň bych to přece nemyslela zle, naopak – vždyť je to přece gesto upřímného zájmu, ne?

Nemusím vám asi dvakrát popisovat, že to v 99% případů dopadá tak, že nic neřeknu, ale celou dobu na ono místo vejrám jak idiot. A i když se snažím a řeknu si „nevejrej tam hergotšmarja!“, stejně mi to nedá a po pěti minutách se přestanu soustředit a vejrání pokračuje… To jedno procento je vyhrazeno mým nejbližším, kde už pro nějaké stydlivosti není místo. Nu a pak jdu domů a zapomenu na to, ale stejně je to na nic, celej den prožít v smrtelném rozpaku, který by se dal krájet.

A když jsem doma, podívám se do zrcadla a zjistím, že jako na potvoru to byl zrovna jeden z těch nešťastných momentů, kdy i já jsem s tou neštovicí zářila na celou ulici… Trapas. Ale mně bylo divný, že na mě ta servírka v kavárně, kde jsem strávila celej den, tak divně vejrá, sakra!

«
»