#335 PRIMITIVNÍ MAJITELÉ AGRESIVNÍCH PSŮ

Za rohem od nás je park a v parku restaurace se zahrádkou, kde vůbec nevařej špatně. Na první pohled vycházka na oběd jako malovaná, na druhý pohled zážitek jak ze strašidelnýho hradu. Tuto zahrádku má totiž, bohužel, v oblibě místní parta alkoholických hovad, která vám znepříjemní návštěvu restaurace dřív, než bys řekl „trhej, Azore“.

Už cestou jsme viděli jak se náš kamarád krčí v koutě a jak jediná cesta k němu vede přes hlučné popíjející mládence, který asi někdo vyhodil z učňáku a cestou sebrali psa. Zlýho, vrčícího a hlavně neuvázanýho psa. Naše neskonalá naivita a víra v zdravý úsudek psího páníčka vzala za své, když se pes rozštěkal a ňafnul směrem k místu, kde má Š. koule. To nikoho, kromě nás, nijak nevzrušovalo, ale podařilo se nám projít dál na zahrádku kde jsme si slíbili, že zpátky polezeme druhou stranou přes zábradlí. S mírou vypitých piv mizely frontmanovi kapely „The Primitives“ poslední zábrany, takže kdykoli šel kolem jiný pejskař, tak neváhal vyskočit a začít toho psa provokovat. Ano, první kdo si všiml nových psů v okolí byl majitel psa a pak až ten pes samotnej, takže se dobrá půlka oběda nesla ve znamení štěkotu, vyceněných zubů a historek o tom, jak, kde a na koho tento pes „vyštěkal a udělal cvak“, ale že je to stejně zlatíčko chlupatý atd…

Vrcholem bylo, když se skupinka rozhodla poposednout si blíž k nám, což uvedla slovy „volepíčo, šel teď kolem Orion, tak mu říkám, seš dobrej hele, děláš to dobře a on mi řek, že nemá čas, no chápeš to? chápeš to ty vole“ a „dyť je to píča, tyvole, kretén to je, hovno dělá, nic neumí tyvole“ a my zadem utekli zaplatit a domů, protože na tohle já už zkrátka a dobře neměla.

Když jsme odcházeli, tak jsme si ještě všimli, že Orion si tam skutečně a ke své velké škodě sedl na pivo a pod ním stál tento šéf prostého lidu a zřejmě mu nadával…

Tahle kombinace zla a hrůzy, imho, vůbec nemá venku co dělat. Nepopiratelně agresivní pes, navíc v doprovodu pána, který by snad měl být zbaven svéprávnosti… tohle já vopravdu nesnáším dobře, respektive nesnáším to a na oběd příště půjdu někam, kde mě stůl vedle nebude ztrapňovat jen tím, že vůbec promluví a kde nehrozí, že by mi byla „ucvaknuta“ pravá ruka.

Veškeré pokusy těm klukům něco říct skončily argumentem „Radši drž hubu a buď ráda, že zatim máš co držet“…

Follow

Za rohem od nás je park a v parku restaurace se zahrádkou, kde vůbec nevařej špatně. Na první pohled vycházka na oběd jako malovaná, na druhý pohled zážitek jak ze strašidelnýho...