#248 LULU

Lou Reeda zbožňuju od nějakejch šestnácti let, kdy jsem objevil nejdřív elpíčko s banánem a posléze i geniální alba Transformer a Berlin. Metallikou jsem sice dost dlouho pohrdal (nikdy jsem třeba žádnou holku nebalil na vybrnkávání úvodu k Nothing Else Matters a jsem na to pyšnej), ale našel jsem si k ní cestu o svých depresivních Vánocích 2008. Krátce před nimi jsem totiž viděl skvělý dokument Some Kind of a Monster a zbytek prosince pak strávil v uších se sluchátky, z nichž mi dokola jelo (za normálního stavu v kuse v podstatě neuposlouchatelné) album St. Anger, a postupně jsem vzal na milost i ńěkterý jejich starší nahrávky.

Na společný projekt Metalliky a Lou Reeda nazvaný The View jsem se teda těšil náramně. Úvodní singl nazvaný The View mě trochu překvapil; na pozadí nudných valivých riffů recituje Lou Reed text, který jako kdyby pocházel z experimentálního divadelního představení Barneyho Stinsona v seriálu HIMYM.

Říkal jsem si, že jde třeba jen o jakési intro; jenže když deska vyšla celá, brzy jsem zjistil, že takhle zoufale nevzrušivá je vlastně celá. St. Anger jsem označil za “v podstatě neuposlouchatelné” kvůli všemu tomu vzteku, depresi a bezmoci, které z něj cítím. Dvojalbum Lulu (Dvojalbum! Kdo proboha v roce 2011 chce nahrávat dvoualbum? Poslední dobrý dvojalbum bylo Mellon Collie and the Infinite Sadness, ale to vyšlo před patnácti lety!) je v kuse neuposlouchatelné naprosto, protože všech deset písniček na něm zní, jako kdyby byly nahrané podle kopíráku, a výsledkem je hodinu a půl trvající nuda.

Vždycky jsem byl, co se přístupu k hudbě týká, srdcem i duší pankáč. Nikdy mě nebavil art-rock a podobný zhůvěřilosti, protože rock’n’roll má bejt do prdele hlavně zábava. A přestože Metallika i Lou Reed dokázali v životě velký věci, album Lulu je pro mě důkazem, že když si parta lidí, co celý život skvěle baví lidi rock’n’rollem, začne hrát na umělce, je z toho v naprostý většině případů absolutní průser.

He is the table and nobody cares.

Follow

Lou Reeda zbožňuju od nějakejch šestnácti let, kdy jsem objevil nejdřív elpíčko s banánem a posléze i geniální alba Transformer a Berlin. Metallikou jsem sice dost dlouho pohrdal (nikdy jsem...