#152 HUDBA NEČEKANĚ NAHLAS

Posted: Červenec 4th, 2011 | Author: Achjo Bitch | Filed under: Achjo Bitch | 8 Comments »

A předem zdůrazňuju, že slovo nečekaně je zde dnes důležité, skoro tak jako telefonní čísla na hasiče, fízly, záchranku a maminku. Protože za normálních okolností, pokud si zrovna nepotřebuju s někým důvěrně povídat (= neřvat na druhou stranu rozhovoru), není mi zle nebo nehrajou něco, s čím zásadně nesouhlasím, mám hudbu nahlas ráda. Ale když do úplného ticha vyjede z nuly na sto cokoli, mohl by to být třeba ten nejdokonalejší beat na světě, je to jedno, protože upadám do těžkého post-audio-traumatického stavu a, jak je všeobecně známo, ten prostě chvíli trvá…

Ježiš počkejte, já mám tady úplně skvělou věc, pustíme si to jo?

…ještě než stihnu doříct „tak jo“ ozve se těsně vedle mě strašnej rámus aka skvělá píseň. Šok, děs, lek, uá, srdce se mi právě otřáslo v už tak chatrných základech a ta chvíle, než se to ztlumí/vypne, je nekonečná. Ideálně na nějakých tichých, klidných místech někde v nočním klidu, hellyeah! Ale to je taky ještě furt dobrý, to ještě tak nějak víte, že dřív nebo později se má něco odněkud ozvat. Ale ty situace, kdy se to stane někomu od vedlejšího stolu, například, čili úplně bez varování, to je teprve to pravé potěšení a hojivý balzám na nervy a na uši!

A samozřejmě nezapomenu dodat jednu true story, kterou napsal sám (můj) život. Pouštěla jsem zrovna někde z youtubů Pon de floor, když se mi vybila baterka. To se mi zřejmě vykouřilo z hlavy, když jsem šla druhej den v 9 ráno na snídani a na maily do tiché, relativně noblesní kavárny. Můj macbook už má to nejlepší za sebou (zejména co se volné paměti týče) a není už zkrátka tak svižný jako zamlada (velice eufemisticky řečeno) a když jsem ho zapojila do zásuvky a otevřela, ozvalo se k mému vlastnímu překvapení na 100% volume a na celý podnik „LADY GET IN LINE LET ME SEE YOUR BESTEST WINE!“ atakdále atakdále a jediné, co se dalo dělat, bylo hýbat sem a tam točícím se barevným kolečkem (mac users už vědí…), protože zbytek macbooku se vzpamatovával z náhlého přívalu energie. Chtělo se mi propadnout. Pohledy lidí, kteří přišli ráno na kávu a nikoli na mejdan, do mě bodaly víc a víc, zatímco já tam bezmocně seděla a nemohla s tím provést NIC, protože ať jsem dělala, co jsem chtěla, macbook se nenechal vyvést z míry a dohrál Pon de floor až do konce.

Chtěla bych, alespoň touto cestou, poděkovat všem hostům, kteří jistě museli polykat obraty jako „hergot ztiš si to, krávo!!!„, ale slušnost a vrozená či získaná tolerance je nutila držet hubu.