Že nikam nepatřím

Narodila jsem se a vyrostla v Bratislavě. Ale jak už to s úrovní školství na Slovensku chodí, ocitla jsem se na studiích v Praze. Zamilovala se, dostudovala, začala pracovat a voilá zůstala tady. Rodiče se stejně z Bratislavy odstěhovali do otcové rodní vísky v Hornej Dolnej pri Strednej. No a tady začíná problém. Ačkoliv mluvím jen česky a ř mám, dovolím si říct, hezčí než někteří rodilí mluvčí, dřív nebo později se v komunikaci s lidmi „odhalí“ to, že nejsem Češka (ne že bych se to snažila nějak silou mocí tajit, ale nepotřebuji se tím hned představovat). O tom, že pak následuje povinný blok otázek: Znáš XY? Jak se řekne XYZ? A opravdu se veverka řekne stromokocúr? (NE a NE a 1000x NE) by se dal napsat samostatní hejt. Každopádně jsem považovaná za cizinku (jo jo vždyť jsme bratři a bla bla). Jenže na Slovensku je cizí všechno mě. Nevím, jaká písnička fičí v rádiech, jaká politická kauza se teď nejvíc probírá, kdo se s kým rozešel. Jasně jako taký přehled si udržuji, ale stejně. Jednou za půl roku přijedu do BA a nestačím se divit, jak je to tam jiné. Prostě tam nežiju a přestávám to tam znát a tedy cítit se tam jako doma. Doma jsem v Praze. Koupila jsem si byt a myslela si, že mi „adresa“ bude stačit. Jenomže stále tady zůstává ta věc, že jsem neviděla Princové jsou na draka, neukápne mi slza dojetím, když se řekne Nagano (teda slza ukápne, ale ne dojetím) a neumím recitovat Máj.
Takže tady jsem cizí a tam je všechno cizí mě…

Follow