#340 ALKOHOLICKÝ OKNA

Svý první okno si dodnes pamatuju. Sraz rok po maturitě začínal dost nelogicky už ve čtyři odpoledne; vybavuju si ještě přípitek v deset večer, pak dlouho nic a potom až probuzení ve své posteli. “Co to bylo včera?” zeptala se matka, když jsem v kuchyni pil dva litry sodovky na ex. “Jsem se… trochu… opil…” kapu božskou, protože nedává smysl zapírat, když člověk netuší, co vlastně zapřít. “To se může stát, ale proč jsi kvůli tomu vzbudil celej barák?” ptá se matka a já smutně krčím rameny; matka vrtí hlavou a jde mi uvařit silný vývar z hovězí oháňky.

Jasně; dneska už je z toho historka, ale dobře si pamatuju, jak špatnej jsem z toho tenkrát byl; a jsem z toho špatnej pokaždé, když se mi něco takovýho přihodí. Vždycky mě totiž děsí, co jsem během okna dělal; a není to proto, že bych v takových okamžicích páchal zločiny nebo běhal nahý po magistrále. Děsí mě, že mi zúčastnění tvrdí, že se v takových chvílích chovám relativně normálně.

Tedy samozřejmě normálně opile. Artikulace není stoprocentní, rozpoznatelná. Koordinace pohybů není stoprocentní, ale umím chodit a mnohdy i docela obstojně tančit. Někdy jsem dokonce schopen nečekaných intelektuálních výkonů; během jednoho okna jsem si kupříkladu bůhví proč poznamenal do mobilního telefonu slova “hrabárna” a “šrot” a dodnes nevím proč.

Mód autopilot, do kterýho je moje tělo schopný se přepnout, mě prostě sere a děsí. Nemůžu si pomoct: když už má člověk okno, mají jím druhý den všichni okolo pohrdat. Během okna má člověk blábolit nesmysly, obtěžovat kolemjdoucí a na závěr se vyválet ve svejch vlastních zvratcích. Pak by mě okna nesrala tolik, protože by aspoň měla nějakej výchovnej význam.

Follow

Svý první okno si dodnes pamatuju. Sraz rok po maturitě začínal dost nelogicky už ve čtyři odpoledne; vybavuju si ještě přípitek v deset večer, pak dlouho nic a potom až...