#594 ALOIS HADAMCZIK

Lojza to má těžký. Nemá hollywoodskej úsměv, národ si ho nepamatuje jako naganskýho hrdinu, co to z centra předkládal Jágrovic Jarinovi před bránu, když nároďáku teklo do bruslí. Nikdy nevyhrál zlato. Naopak musel přebírat reprezentaci vždycky ve chvíli, kdy se chlapcům houpaly na krku medaile nejcennější a dlažbu na Staromáku pevně spojovaly pivní zvratky nadšenejch fanoušků – a on nedokázal práci svejch předchůdců napodobit nebo trumfnout.

Ona obecně role reprezentačního trenéra není moc vděčná. Hranice mezi triumfem a fiaskem je strašně tenká a kolikrát se smrskne dřív, než stihneš říct rachna kachna. V klubu se dá pracovat koncepčně, tam koneckonců i páně Hadamczikovo ukázalo, že puku rozumí a umí chlapce přesvědčit, aby do toho naplno šli buly od buly a střídání od střídání. Zatímco s nároďákem je to kolikrát jako na výjezdu starý kalebnický party na hory, kde lidi průběžně přibývaj a ubývaj a jde jen o to v danej večír namíchat ideální konstelaci a formu.

Jenže Hadamczikovi se to většinou nedaří. Leckterej nabušenej výběr pod jeho vedením selhal. Když padla placka, byla zkalená utrápenejma zápasama v základních skupinách, když tým hrál jak z partesu, ve zlomových chvílích vyhořel. To se stává i v lepších hokejovejch rodinách. Jenže pozornej fanoušek si za ty roky musel všimnout, že českej kouč těžko vštěpuje týmu nějakej smysluplnej herní projev, že jeho trenérští konkurenti často vyrukujou s efektivnější taktikou a že Lojzovým největším koníčkem je míchat sestavou zprava doleva, pak zleva doprava, ty uprostřed v novinách zjebat, a pak říct, že ve třetině, která skončila 3:16 na střely ve prospěch Švédů, byla hra vyrovnaná a že chybělo štěstíčko. Tak určitě. Štěstíčko chybí, ale musí se mu jít naproti. A když si člověk pročítá názory hráčů, který pod Hádětem odmítli reprezentovat a opakovaně se dozvídá, že s taktikou se nikdo nepáral a „jen nám trenér říkal, ať do toho dáme maximum“, je mu na duchu poněkud teskno.

Jak říkám: Vim, že to má Alois těžký. Už kvůli tomu, jak podivně chraptí a šišlá, což mu pokaždý, když se přiřítí do Prahy od polskejch hranic, daj osvícený čecháčci plný tolerance adekvátně sežrat. Jenže faktem je, že tenhle národ se naučil čerpat z hokeje většinu svý všednodenní radosti a pod timhle trenérem jí dostáváme jen o fous víc než pod Bílkem u fotbalu. To si pak člověk říká, proč se pan Hadamczik nechopí svý mladý milenky a statisíců, který umí efektivně vysávat z veřejnejch peněz díky podivnejm kamarádšoftům na radnicích a zastupitelstvech Moravy a Slezska, a nejde si užívat svýho blahobytu, co nejdál od český střídačky. Bez nervů, bez stresu, bez výpadů nevděčnejch českejch tlam, co se bijou v prsa, když se daří, ale po prohře by poslali hráče nejradši na Sibiř.

Takhle by měl Alois klid. A já osobně bych mu tu bezstarostnou pohodu z celýho srdce přál.

Follow

Lojza to má těžký. Nemá hollywoodskej úsměv, národ si ho nepamatuje jako naganskýho hrdinu, co to z centra předkládal Jágrovic Jarinovi před bránu, když nároďáku teklo do bruslí. Nikdy nevyhrál...