#595 ŽE NOVÝ VLAKY NEMAJ KUPÁTKA A STAHOVACÍ OKNA

Když jsem jel před půl rokem do Ostravy, vzal jsem to tam i zpátky Pendolinem. Minulý víkend jsem využil pro změnu černožlutého Leo Expressu a musim říct, že i tahle souprava nabízí způsob cestování akceptovatelnej ve třetím tisíciletí. Byť to teda nebylo bezchybný: pikolík sice ochotně přijímal objednávky, ale než mi donesl kafe, už jsem měl chuť na pivo; ovšem bylo mi jasný, že pokud bych změnil objednávku na pivo, trvalo by mu to tak dlouho, že bych dosal zpátky chuť na to kafe, tak jsem to nehrotil. Ale celkovej dojem rozhodně pozitivní.

Na cestu z Ostravy ale vyšel klasickej půlnoční kovboj, poctivý zelený vagóny, co jezdí snad už od císaře pána. Jasně, neměly sedačky z koženky, z tý zelený plísně, co na holý kůži dělávala byť jen mírně citlivějším jedincům vošklivý vyrážky, bylo to přečalouněný. Ale jinak to byl ten klasickej dobytčák s litinovou pákou na regulaci teploty, která nikdy nefungovala, buď se topilo, nebo se klepala kosa. Jenže cestování v kupéčkách mělo prostě svoji poetiku, to mi nikdo nevymluví. V novejch vlacích jsou kupé tabu, nevim přesně proč, nejspíš nikdo nechce v lidech podporovat nebezpečnej individualismus, ale já měl prostě rád kupátka; openspacový vagóny člověka totiž nutí člověka sdílet prostor i s lidma, se kterejma by jinak v žádnym případě prostor nesdílel, jako byly ty dvě holky, co jely do Ostravy s náma a neustále komentovaly události na Facebooku, kupříkladu slovy „to si jako Míša myslí, že když je jí třináct a chodí s třicetiletym, tak se z ní jako poseru?“.

Ovšem to nejlepší na vagónech zeleňácích jsou stahovací vokýnka, na kterejch bejvalo napsáno “nenahýbejte se z oken” v pěti různejch jazycích. Dodnes si teda nejsem jistej, jestli ty cizí varianty byly skutečný, nebo jestli si to někdo vymyslel. Schválně jsem se totiž jednou zeptal jednoho Itala, jestli něco znamená e perikolózo spordžersí: oči se mu podlily krví a chtěl mě inzultovat, takže to spíš působilo, že to znamená „tvoje matka je zkurvydcera“. Každopádně zákaz nezákaz, pořádně se nahnout a vystrčit hlavu z okna byla vždycky náramná lábuš, ultimátní zážitek svobody, takový malý born to be wild with České dráhy,  to říkám, i když jsem jednou tu hlavu vytrčil i se slunečníma brejlema na čele, který mi zákonitě odletěly někam do hoven.

A jasně, nový vlaky jsou moderní a je tam wifina a žrádlo zadachse a rozkuřovačky a já nevim co ještě, ale starý zelený vagóny jsou pro mě takový stárnoucí pankáči, třicátníci s čírama, trochu mimo, ale hrozně sympatický tim, že si tvrdošíjně stojej na svym vzdoru, mám pocit, že až přestane jezdit poslední zelenej vagón, byť to bude zadlouho, tak umřou i poslední zbytky toho pankáče ve mně. Ale je teda nutný poznamenat, že si nejsem jistej, jestli by mi mi tohle nostalgický nadšení pro zelený vagóny vydrželo, i kdybych nevystupoval už v Přerově, ale jel tim dobytčákem až do Prahy.

Follow

Když jsem jel před půl rokem do Ostravy, vzal jsem to tam i zpátky Pendolinem. Minulý víkend jsem využil pro změnu černožlutého Leo Expressu a musim říct, že i tahle...