Notice: Undefined index: action in /www/1000vecicomeserou.cz/1000vecicomeserou.cz/wp-content/themes/clean-home/functions.php on line 30 1000 věcí, co mě serou » #214 „VYPLA JSEM TEN SPORÁK?“

#214 „VYPLA JSEM TEN SPORÁK?“

Posted: Říjen 3rd, 2011 | Author: | Filed under: Achjo Bitch | 18 komentářů »

Obavy o domácnost, kterou jsem právě opustila a šla za zábavou, jsou mojí specialitou. Nebojím se dokonce ani spojení vyhlášenou specialitou. Se možná nezdám a samotnou mě to, dost překvapuje, ale já jsem v tomhle ohledu nějak podezřele obezřetná. Respektive vrací a odchází se mi to ve vlnách. Někdy jsem úplně v klidu a je mi to jedno, vesele si chodím kam se mi zlíbí a nikdy nemám o tom, co se děje doma nejmenší pochybnost a někdy naopak nejsem schopná dojít na tramvaj aniž bych se třikrát nevrátila a nezkontrolovala zkontrolované.

Zapnutej sporák, nevypnutá trouba, tekoucí voda, protékající pračka, puštěný plyn, nedotípnutá cigareta v popelníku, nezamknuté nebo nedejbože otevřené vchodové dveře, otevřené okno (před bouřkou)… Vidíte? Tohle a ještě mnohem více se může stát, když si vyrazíte do města pro šafrán a trochu toho zázvoru!

Ukázkovým příkladem, kdy se tato věc, co mě sere, prohloubí do „poddna“ ( (c) Iveta Bartošová), je když mám zrovna den s obavou a jdu, dejmetomu, do kina. Celou cestu si přemýšlím a střídavě říkám „Je to vypnutý, nejsem idiot“ vs. „Nojo, ale když jsem šla naposled kolem, tak to vypnutý nebylo“ vs. „Néé pak, jsem to vypnula přece, než jsem si brala tašku!“ vs. „Hele.. Já nevim.“

V takovém zamyšlení si tedy kupuji lístek, jdu do sálu a vlastně ani nevím, jestli to má cenu, jestli by nebylo lepší se sebrat a běžet domů a mít klid. Pak se rozhodnu, že je to určitě v pohodě a jdu do sálu. Reklamy, znělky, píčoviny a úvodní titulky… Pak mě ten film, třeba i na nepatrnou chvilenku, začne nudit a TO je přesně to místo pro vtěravé hrůzostrašné myšlenky. Začnu zase přemítat o svém bytě, který jsem nechala sama doma a je to v píče. Do konce filmu (v lepším případě blbého, v horším případě skvělého, který navíc vyžaduje spoustu soustředění) se toho nezbavím a když, tak jenom na moment, dokud si hlavní hrdina nejde uvařit do kuchyně čaj a jsme zase zpátky tam, kde jsme byli. Pak film skončí a já se většinou pokusím stavit to zčekovat domů nebo musím rovnou někam na panáka a zkusit zapomenout. A pak přijdu domů. A tam se nic neděje. Tam byla celou dobu asi dost veliká nuda, ale já, jako správně neurotická máma, jsem hned myslela na nejhorší.

Poslední dobou to se mnou není tak strašný a dokážu se většinou zklidnit někde kolem čekání na tramvaj, ale pamatuju opravdu temné časy, kdy se skoro nedalo vyjít ven.

Zlatý pojištění domácnosti.

 

 

«
»