#20 MORÁLNÍ KOCOVINA

Achjo… Vůbec netuším, kam se poděly ty časy, kdy opít se a dělat bordel bylo jediným účelem a cílem večera/ večírků. Když se člověk opil a zlobil, dosáhl toho, proč se vůbec pít začalo. Ty nejdementější kousky byly po zásluze oceněny nekonečným respektem, slávou a na vrcholu se člověk ocitnul, pokud se historka z kalby (v hlavní roli alkohol a vaše maličkost) tradovala i na dalších akcích.

Nebo se to možná vůbec nezměnilo. Já nevím. Vím jen to, že poslední dobou (v řádu měsíců…) se po večírcích, které se nějakým způsobem odchýlily od normálu, probouzím, za hodinu mi to všechno dojde a je mi zle. Jsem jedna z těch, která má fyzické kocoviny jen výjimečně a v životě jsem z alkoholu zvracela asi tak 5x (vážně). To mi je tudíž jedno. Ale útržky vzpomínek, flashbacky a nepříjemné pocity ohledně večera mě dokážou nasrat a to tak, že spolehlivě. Násilím, pomocí autosugesce, si opakuji, že o nic nejde, protože všichni byli mimo. Jenže já trpím utkvělou představou, že všichni byli střízliví a že všechny jsem zajímala jenom já a že se mi všichni smáli, smějou a budou smát ještě půl roku. Božemuj, těch smsek s otázkou „jsme ještě kamarádi?“ … Božemuj, těch slibů, že příště to bude úplně jinak a že budu pít hodně vody. Těch historek, který možná s odstupem času trochu ztratí na síle nebo se skutečně stanou úsměvnou součástí hospodských vyprávení, ale den poté si rvu vlasy a dávám si domácí vězení. PROČ? Chci okamžitě zpátky to No future. Chci se naučit nedramatizovat a neprožívat to. A chci to už jednou provždy ne ře shit.

Follow

Achjo… Vůbec netuším, kam se poděly ty časy, kdy opít se a dělat bordel bylo jediným účelem a cílem večera/ večírků. Když se člověk opil a zlobil, dosáhl toho, proč...