Že mě nic nesere

Mít život bez starosti je bezva. Nebo snad ne? Jasně, že jo. Přináší to leckterý výhody, o nichž si pruďas může nechat zdát. Třeba když zablešenej pes souseda, kterej je btw ultimátní kokot, posere tvůj čerstvě posekanej trávník. Osobně neznám nic lepšího, než mávnout rukou a s povýšeným pocitem pronýst: „Však se to vsákne“. Nebo třeba poslední volba prezidenta. Znám dost lidí, který to docela nasralo. Ale co! Je to obraz národa a asi sám nejsem lepší. Možná to vychází z mý nátury, možná je mi to jen u prdele.

Někdy mě však mé lemplovství v prožívání silných vzruchů produkovaných okolím dostává do těžkých situací, který, díkybohu, zvládám s chladným xichtem. Třeba když se po půlročním nátlaku svý přítelkyně teda konečně rozhodnu vyjet na dovolenou na Slovensko. Panečku, to je slávy. No, ale tam veškerá iniciativa končí, protože zbytek je mi prostě fuk, což neodpovídá, jak může bystrého čtenáře napadnout, představám mého něžného protějšku. Takže low price ubytování se nás z 90% netýká, protože se dostane na můj To Do List až těsně před odjezdem. No a?

Taky se občas stane, že jdu s partou do kina. Z výběru filmu jsem zpravidla preventivně vyřazen, protože můj názor nikdy nepřinesl nic světobornýho. Jasný, k tomu, aby sis vybral film, kterej chceš vidět v kině, nemusíš dosahovat inteligence Hawkinga nebo jinýho z předních myslitelů. Ale ať chceš nebo ne, trochu myslet musíš. Což při mé nátuře není nemožný, ale ani žádoucí. Možná je mi prostě jen na párku jestli se podívám na Spidermana, Batmana nebo další z Holywoodskej trháků. Stejně to najdu za měsíc na netu.

Jo, být flegma je prostě zůžo. Když ovšem pominu představu, že mý cíle jsou nízký jak atraktivita Ovčáčka, kterej žehlí Milošovy průsery. Můj život jednoduše nebude úspěšnej jak … Prostě nebude ús

Follow