Že je mládí v prdeli a do důchodu daleko

Posted: Listopad 21st, 2015 | Author: granny | 1 Comment »

Až donedávna jsem byla přesvědčena, že tzv.krize středního věku je mužskou doménou. A najednou jsem bez nálady a mám pocit, že mne příštích 20 let nečeká nic jiného, než že ráno vstanu a půjdu do práce (ano, mám to štěstí). Co že se to stalo? Vlastně žádné neštěstí, jenom moje jediné dítě dostudovalo, vyletělo z rodného hnízda a radostně vstoupilo do stavu manželského. Já vím, že to přináší i mnohá pozitiva, např. se můžeme s manželem věnovat více koníčkům či samy sobě, ale nějak se z té znovunabyté bezstarostnosti a svobody neumím radovat. A to mě vážně sere…

«
»


  • UzlicekNervu

    Přesně tohle si taky říkám. Je mi 30 a od svých 20ti se potýkám s po.sranou epilepsií, která mi posledních deset let dost znepříjemnila a už toho mám plné kecky. Od 20ti neustále poslouchám zákazy a příkazy doktorů, pořád nějaká omezení, mám pocit, že nejlepší léta života jsou nenávratně v prde.li. Mám časté změny nálad, deprese, výbuchy vzteku, zkrátka nervy na špagátku. Nejhorší je, že se to vše promítá i v zaměstnání. Už mám totiž plné zuby toho někomu se podřizovat. V posledním zaměstnání jsem narazil na šéfa, se kterým jsme si nesedli.. samozřejmě že nastal průser. Často si prostě říkám DOST!, už mi v životě NIKDO neříkejte co mám dělat! Stačí že musím poslouchat doktory, dodržovat pitomý režim a bojovat s omezeními a se svými náladami.. chci si konečně užívat života a „dohnat“ to co jsem prošvih. Být v klidu a ne být neustále jako „autíčko na ovládání“ a do konce života být někým „řízený“. Nevím jestli to tu někdo pochopí. Je mi jasné, že problémy se šéfy má hromada lidí, já na to ale prostě psychicky nemám.. Pindy typu „mladým chybí vojna“ si nechte, represe na mě neplatí, naopak ve mě vyvolávají ještě větší vzdor.. dezertovat na druhý konec světa by mi nečinilo žádný problém.