Pejskaři

Neměl bych vcelku nic proti psům, jsou to pro mě stvoření jako každý jiný a jsou mi i vcelku sympatický. Na velikym pozemku, samotě u lesa nebo při hlídání ovcí je pes určitě skvělej pomocník a společník. Serou mě ovšem lidi, pro který jsou psi středobodem vesmíru. Kdekoli nějakýho vidí, mají potřebu začít afektovaně šišlat, jakej je hezoučkej a cpát to všem kolem. Psa si pořídí i do panelákový garzonky jen proto, aby tomu následně podřídili celej svuj život a pokusili se tomu podřídit i životy všech ostatních. Čokla nechávají běhat a srát v parcích mezi dětma a sportovcema. Na jakoukoli prosbu o to, aby jejich čokl přestal svoje okolí nějakým způsobem otravovat reagujou arogantně nebo afektovaně s tím, že pejsánek se musí proběhnout, pejsánek se musí vykakat, pejsánek nikdy nikomu nic neudělal, má rád děti a chce si jenom hrát. A když si dovolíte zmínit, že zrovna psy úplně nemusíte a do města byste si ho rozhodně nepořídili, odpovědí je vám masakrální smršť, během které je vám vysvětleno, že „kdo nemá rád pejsky, nemá rád ani lidi“ a že jste bezcitný zlý individuum, když se nerozplýváte nad každým loztomiloučkým pejsáčkem. No, tak možná jsem, ale každopádně mi poslední dobou začínají srát i psi jako takoví, protože jakmile nějakýho vidím, tak podvědomě tuším, že někde za rohem se bude nejspíše nacházet pejskař.

Follow