Že jsem už dva tejdny tak trochu nemocnej.

Ráno, když jsem na svym mobilu (kterej mě pro svojí pomalost taky pěkně sere) o přednášce ve škole čet, že hejt No.1000 je určenej čtenářům, začal jsem přemejšlet nad tim, co všechno mě vlastně sere. A že je toho požehnaně.
Od Attilova věčnýho vyvyšování svýho ega a IQ, přes vrzající postel mojí přítelkyně a toho divnýho ajťáka, kterej na mě blbě čuměl, když jsem razil do Alzy (její reklamy mě taky mimochodem serou), reklamovat noťas s mrtvym harddiskem, až po to, že se mi na GameBoyovym Máriovi vymazaly všechny data.
Ale to je všechno málo oproti tomu, jak mě sere, že poslední dva tejdny mám velký mandle, občas kašlu, je mi divně, potim se jak dobytče před porážkou a tak vůbec.
Sere mě, že jsem se dneska v noci vzbudil vedle svý nahatý princezny a místo toho, abych se začal kochat jejíma odkrytejma kůzlátkama, začal jsem si pro sebe hrotit, že mě škrábe v krku, topim a je mi pěkně nahovno.
Sere mě, že kvůli tomu nemůžu chodit na tréninky, sere mě, že mi asi líp jen tak nebude, když příští 4 dny vstávám v půl 6 buď do školy, nebo na brigádu, kde se začíná, doprdele, vo půl vosmý. VO PŮL VOSMÝ o víkendu!
Sere mě, že je to samozřejmě jenom chlapská rýmička, ale je to ještě větší vopruz než dětský neštovice. A ty mě taky serou.

Follow