Kelímek s močí

V osmnácti jsem trpěla chronickejma zánětama močovýho měchýře. Došlo to až tak daleko, že mě tahle choroba přepadávala každý měsíc, bez ohledu na to, jestli jsem byla teple oblečená nebo jsem běhala bez ponožek v dešti. Jednou jsem to měla z přehřátí, podruhý ze zadržování, nakonec i ze stresu. Když už to bylo fakt neúnosný, začala jsem to řešit s panem urologem a pan urolog mi dal nějaký super drahý prášky a když jsem se dobrala, tak světe div se, bylo mi fajn. Od tý doby se ty bacily v močáku objeví tak jednou za rok v plné síle. Jinak už jsem ale poučená a při první nepatrný známce zahajuju ofenzivu skládájící se z čajů, brusinek a teplejch pletenejch ponožek od babičky. Ale když se to už jednou objeví tak, že to nezachytim, protože hned od počátku lítám jak fretka, tak je to pořád stejnej proces. Musim na pohotovost. Okamžitě. Protože frekvence běhání na toaletu je 2x za minutu a ten produkt rozhodně nemá požadovaný barevný odstín. A na pohotovosti mě čeká vždycky to samý. „Vemte si tadyhle kelímek a odeberte vzorek.“ No problemo, vzhledem k tomu, že můj močák by záchodky nejradši neopouštěl, naberu vzorek fakt rychle. Co mě ale dokáže fakt nasrat, je to, že pak s tim kelímkem musim projít přes celou čekárnu, a ty lidi moc dobře vědí, co v tom kelímku mám. Je to trapný a nedůstojný a taky ne úplně voňavý.

Poslední takovejhle fail se mi podařil minulej rok před státnicema, kdy jsme vyjeli do Střešovic, kde mě nechali 3! hodiny čekat. Že jsem jen běhala sem a tam asi podotýkat nemusím. No a během tohohle čekání vyšla sestřička s informací, že za chvíli přijdu na řadu a že teda můžu odebrat vzorek. Poslušně jsem odebrala a sedla jsem si zpátky do čekárny s kelímkem a jeho obsahem. Těšila se na vysvobození v podobě injekce a léků… A těšila jsem se takhle další hodinu. V čekárně jsem seděla

Follow