„Hudba“ v kavárnách

Proč „hudba“ (rozuměj: rytmická akustická výplň vycházející vstříc nevytříbenému vkusu většinového publika) platí v kavárnách a restauracích za podobně neodmyslitelnou součást vybavení jako kliky u dveří a umyvadla na toaletách? Proč si myslíme, že by to bez ní nešlo? Nejezdíme snad do Vídně a neobdivujeme tamní kavárenskou kulturu (nota bene chráněnou Unescem jako nehmotné kulturní dědictví)? Nudíme se snad ve vídeňských kavárnách jen proto, že tam z reproduktorů neduní obligátní rytmy? Do kaváren a restaurací se chodí nejen jíst a pít, ale také mluvit s přáteli, pracovat, číst, psát, přemýšlet, přemítat, nicnedělat – při všech těchto činnostech a nečinnostech nechtěná hudba vadí. Někomu víc (mně), někomu snad vůbec, ale pochybuji, že by se našel člověk, který by se při vstupu do podniku, kde nic nehraje, otočil na prahu a znechuceně odešel, protože „je tam moc ticho“. Ono totiž v podniku bez hudby nikdy není „ticho“. Každý prostor, kde se zdržují lidé, se zaplní přirozenými zvuky: hlasy, kroky, cinkotem nádobí, zvuky z ulice. Proč by to nemohlo stačit? Pokud se mnou souhlasíte, připojte se ke komunitě proti akustickému smogu na fb stránce „akustický smog“.

Follow