Být introvertem

Většinu života jsem se svým vnitřním nastavením spokojený. Občas si ale postesknu nad prokletím, které způsobuje, že nejsem ten, kdo se dokáže ze všeho vykecat, který dokáže sám od sebe začít vtipný rozhovor s uklízečkou i s vysokoškolským profesorem. Vadí mi, že nejsem mistr rychlých bonmotů, vtipů, postřehů nebo průpovídek. Štve mě, že ve skupině více lidí, a ještě ke všemu nových jsem nesvůj a že těžko a dlouho získávám přátele. Lámu si hlavu, proč mě nebaví chodit o víkendech do společnosti, a místo toho si radši doma pustím film nebo si přečtu knihu. Co když toho jednou budu litovat, co když mi teď utíkají ty nejlepší roky života…
Nikdy jsem neslyšel nějakého extroverta si stěžovat, že by chtěl být nespolečenský a uzavřený. Nikdy. O co by život byl jednodušší, kdybych nebyl tichý, mlčenlivý a pro ostatní možná i nudný. Jak já těm extrovertům závidím… No jo, občas mě ta moje povaha sere. Jako ale fakt sere.

Follow