Že nejvíc potřebuješ partnera, když o něj přijdeš

Je celkem jedno, jak k tomu dojde. Rozejde se on s tebou nebo ty s ním nebo se odstěhuje do tramtárie nebo nedejbůh umře nebo cokoliv. Důležitý je, žes ho měl a najednou ho nemáš. Jsou lidi, co takový situaci, ať k ní došlo jakkoliv, tejden nevylezou z postele a žerou jenom zmrzlinu a pytlíkový polívky. Jsou lidi, na kterejch to nepoznáš, dokud se nezeptáš, co s tím jejich je, žes ho dlouho neviděl.
Každej ale dřív nebo pozdějc po svým dojde do bodu, kdy mu to celý dojde, kdy bez ohledu na to, jak vypadá zvenku, je jednoduše v prdeli. Což je stav dost nepříjemnej, ale ve vztahu většinou řešitelnej – svěříš se a ten druhej tě podrží, polituje tě nebo si s tebou zanadává nebo ti pro jednou udělá tu polívku domácí a každopádně to nenechá plavat, dokud ti není aspoň trochu použitelně.
Když o tohohle člověka přijdeš a zákonitě se octneš v prdeli, instinkt ti velí obrátit se na něj, aby ti pomohl. Což kurva nejde. Jako fakt ne. Jasně, pravděpodobně máš kamarády, tak jdeš otravovat je, ale to jednak nikdy nebude to samý a jednak je tím taky můžeš začít pěkně srát, protože maj svejch starostí dost a nejseš pro ně ten jedinej nejdůležitější vyvolenej, jehož blaho je smyslem jejich životů. (Jestli jo, je mezi váma něco špatně.)
Takže v tom hrozným čase zoufalství a beznaděje, kdy ti ze života zmizel nejdůležitější člověk, s ním zároveň zmizela nejlepší možnost, jak se s tím vyrovnat.
Nevím jak vás, ale mě to teda sere.

Follow