Že všechno jednou končí

Serou mě konce. A je jedno, zda seriálové, pracovní, blogové, životní nebo jiné. Pokud si člověk na něco zvykne a eventuálně to přeroste v srdeční záležitost, kurevsky je pak těžké se s tím rozloučit či si jen přiznat ten podělaný konec. Protože pak zbývá jen jediné: opustit tu svojí komfortní zónu a hledat něco nového, zase něco, u čeho mě bude konec opětovně srát. A to si přiznejme, komu se chce opouštět komfortní zónu, která nabízí klid, chlast, pohodu, sex a mír. Pak si ale i člověk uvědomí, že ji někdy člověk opustit musí, pokud nechce, aby z něj byla ubrečená zdechlá lemra, která se v náladách pohybuje mezi euforií a chronickým smutkem. To pak je ten nejhorší konec. Na druhou stranu, bez konců zase nezačne něco nového, pak sice člověk neví, zda to bude stát opravdu za to nebo to bude stát za vyliž prdel, ale v tom to taky je, vědět všechno dopředu by bylo ultra easy. Takže jo, sere mě, že všechno jednou končí, ale taky moc dobře vím, že v našich buď zkurvených nebo suprových životech to bez konců nejde.

Follow