Že v každý práci narazim na jednoho ultra neschopnýho ultrablbce

V každý práci, kde jsem zatím pracovala, je někdo takovej. Základní dělení je na: a) můj přímej spolupracovník, b) můj nadřízenej.
Kombinace vlastností je vždy různá – neschopnost pochopit po osmi měsících a miliontým vysvětlení, jak se zabarvuje buňka v Excelu, absolutní neschopnost vést firmu, i když do ní někdo další cpe peníze, „netuším jak funguje recepce, ale protože na vedoucím postu jsem selhala, je ze mě office managerka a teď jim to na té recepci osladím“ a tak podobně. Je to ke vzteku, protože všichni ostatní jsou fajn fajn fajnový, ale tenhle jeden člověk mě zásadně přiměje každý ráno přemýšlet nad tím, jestli tam vůbec ještě půjdu… Jedinej rozdíl spočívá ještě v tom, jak se ke mě chová… Nejhorší je asi kombinace nadřazeně a zároveň nejlepší kámoš (do poslední zkušenosti jsem ještě nevěděla, že to jde nakombinovat) a jakej je v práci obecně. Když je to parchant, ale aspoň ví, co dělá, jsem to tak nějak ještě schopná ustát. Aspoň respekt po pracovní stránce tam je. Obvykle to ale není ani jedno a to mě dohání k šílenství. Osypávám se kopřivkou, jen dotyčného vidím, a naší komunikací se baví půlka patra. Nejhorší je, že tyhle lidi jsou jak mor a člověk se jich jen tak nezbaví, protože to,že v tý firmě pořád jsou, má vždycky nějakej důvod. Jsou něčí příbuzní, něčí tlačenka a tak podobně… FUJ! Bží mlýny sice občas melou (a moje škodolibá radost je pak krásnej a příjemnej pocit, takovej skoro orgasmus), ale bohužel vetšinou zamelou, až když se mě to už netýká. Což je prostě k vzteku.

Follow