Že si lidi seděj na uších

Lidi si prostě seděj na uších. Neposlouchaj toho druhýho a často ani sami sebe, protože jsou schopný vypustit neuvěřitelný hovadiny, nebo to samý řikaj pořád dokola.

Nejlíp si pokecám se svým kámošem z chalupy. Na nic si nehraje, je to velkej holohlavej pokérovanej bonviván se selskym rozumem a rozhovor s ním je prostě normální dialog. Rozvíjíme to, co říká ten druhej, nemluvíme, aby řeč nestála. Když nás nic nenapadá, tak prostě jenom mlčíme. Jsme každej úplně jinej, ale když jeden mluví, tak druhej poslouchá. Ono se to pozná.

Zato v Praze makám. To znamená, že se pořád potkávám s ňákejma egama. A tady nastává ten průser. Lidi poslouchaj jenom, když z toho maj ňákej prospěch. Tak nějak mě maj zapnutýho jako rádiovou kulisu a když v tom slyšej něco o sobě nebo pro sebe, tak zpozorněj, uchopí to téma, přivlastní si ho a už jsou v živlu a jedou monolog o sobě.

Taky v mítinku se vždycky najde někdo, kdo otevře tlamu jenom proto, aby taky nějak zakokrhal. K věci to není a smysl je jenom v tom, že si občůrává svůj píseček. Tak holt mu ten píseček potvrdim, aby zase na chvíli tu hubu držel a nezdržoval.

Pak jdeš s někým na pivo a po třech hodinách zjistíš, že ten člověk mlel pořád o sobě. A když už to nemůžeš dál unést a chceš jít domu, tak ti vynadá, že co jsi to za parťáka, že už to balíš! Jsem projekcí ega toho svýho kámoše, takovej kašpárek na hraní.

Nejhorší je, když se mě někdo zeptá na „mě“.
„Jak se máš?“ „Ále, mám ňákou chřipku.“ „Já měl taky chřipku hele, musíš udělat tohle a tohle, to ti pomůže, a nedělej tohle a… Tak se výkurýruj kámo, drž se, čáu!“.
A druhej den si voláme zase a von: „Jdeš dneska taky na tu akci?“
„Hele, já jsem furt nemocnej“ „Fakt jo? To já měl taky chřipku hele, to musíš udělat tohle a tohle, to ti pomůže, a nedělej tohle a…“

Follow