Velký prázdný slova

Svět je plnej velkejch slov. Motivačních citátů, bouřlivejch dialogů, vše-v-dobro-obracejících strhujících projevů. A lidi tomu věřej.

Neni to jen ve filmech, kdy hlavní hrdina v poslední minutě doběhne odjíždějící autobus, vytáhne šíleně dojemnej monolog a voila, happyend. Lidi prostě baví poslouchat velký prázdný slova. Vždycky víc potáhne „smích jako zpěv slavíků a vějířky jemných vrásek, lemujících dokonale vykrojená ústa“ než „hezky se směješ“. Každá se rozteče spíš, když se doslechne, že „bez ní je svět jen šeď a temno, srdce přestává bít a smysl bytí zdá se být ztracen“ než obyčejný „miluju tě“.

Jako chápu, že literatura se tomu nevyhne, to je ok. Ale mám pocit, že ve skutečnym světě stačí říkat věci jednoduše. Serou mě kvanta prázdnejch slov, který se tě jakoby maj nějak dotknout, ale nedotknou, ikdyž si myslíš, že jo, ale jsou to jen slova. Serou mě kvanta prázdejch slov, který lidi řikaj, aby nemuseli řikat věci přímo. Serou mě kvanta prázdnejch slov, který se snažej vyjádřit něco, co je evidentnější z mlčení. Serou mě kvatna prázdnejch slov, kterýma se lidi házej do nějaký pózy (jeden příklad za všechny: „Já jsem děsně komplikovanej/ná). A serou mě kvanta prázdnejch slov, který jsou prostě jen prázdný slova.

Follow