Úředníky, co nesnášej svoji práci

Technicky vzato jsem taky úředník. Jinak se mi taky říká „hej, mamo, sociálka“, nebo „terénní co sakra?“. Práce mě fakt baví a začala jsem ji dělat, protože mám ráda lidi a ráda pomáhám a bla, bla…zkrátka mám asi spasitelskej komplex, nebo co. Nebetyčně mě ale sere, když si ve svém volnu studuju zákony a novely novel pitomých zákonů, který platěj jeden měsíc, než se zjistí, že je to akorát další kravina v praxi nepoužitelná. A pak přijdu s klientem na úřad, nabiflovaná novinkami, a slyším „ale to né, to my tady takhle neděláme, na to ještě nejsme proškolený, atd.atd“. Jak jako neděláme, jak jako nejsme proškolený? Zákon platí a má platit, i když Mgr. Nováková z Hluboký Lhoty zatím nepřečetla ani nadpis. Takže půlka mé bohulibé práce obnáší školení zaměstnanců úřadů práce a matrik, že vážně, ale vážně nemohou úředně ověřit podpis na papíře, kde ten podpis chybí. Že policista je sice školený v aroganci, ale ne ve znalosti zákona, podle kterého postupuje. Že se dávky vyplácejí určitým způsobem a výjimky prostě neexistují jen proto, že pán má takový smutný pohled.
Sere mě, když z úřadu klienta vyhodí s tím, že nemá potřebné dokumenty. A když tam přijdu za pět minut já, s blonďatými vlasy a o čtyři odstíny světlejší, tak ochotně poradí. Sere mě, jak úředníci předpokládají, že s dostatečně nacvičeným nezájmem v ksichtě odbudou lidi a budou mít pak víc času na probírání sexuálního života Máni z vedlejší kanceláře. Sere mě, když mají na dveřích napsáno „Přijdu hned“, zamčeno mají přes hodinu, ale pevnou linku v kanceláři zvednou. Sere mě, že dělají mrtě chyb, které ostatním komplikují život, a když přijde na zodpovědnost, tak ji nemá nikdo. Sere mě, že místo smysluplnější práce musím ty chyby napravovat, i když jsem jen „terénní co sakra?“ z mrňavý nezis

Follow