Trable vyšších lidí

Jakožto studenta, který stráví x hodin sezením někde v lavici, na židli, na sedadle, mě nevýslovně serou určitý problémy, spojený s mojí výškou. Nejsem žádnej čahoun, ale mám metr osmdesát šest a k tomu dlouhý nohy. Takže na mě útočej nejen futra nebo nižší stropy, ale taky lidi menší než já, který jsou schopný zbuzerovat mě kvůli tomu, že jsem si dovolil pod lavicí natáhnou nohy směrem k nim. Přitom když chtěj, dovedou si dát nohy na židli, na který právě sedí. Počasí tady nahoře je sice fajn, ale když zespoda nějakej Napoleon permanentně ječí, že „nemáš bejt tak velkej neee?“, zvyšuje se mi tlak. Sami se pořád oháněj frází „Co je malý, to je hezký“, ale k nám vyšším chovaj určitou nevraživost. Asi proto, že ve frontě v Albertu líp vidíme. Nebo jsou prostě hlavou blíž k peklu. Už jsem si zvyknul na to, že v autobuse vymačkám kolenama díru do sedačky před sebou. Nebo, že ve Feldě mám kolena tak vysoko, že jima můžu zatáčet. Nebo že když jednou za uherák sedím v letadle, tiše závidím těm prozíravým, co si bookli sedadla u křídel a nešťouchají do zad toho před nimi.
Nevadí mi že jsem vyšší, upřímně, jsem za to rád, ale sere mě, když mi to někdo pořád pálí do ksichtu, jak kdyby to bylo něco nenormálního, jak kdyby to, co není malý, nebylo hezký. Ehm.

Follow