Tak život chode

Serou mě řeči o dietách z úst mejch anorektickejch kámošek. Sere mě vyhazovat jídlo, v důsledku čehož nemůžu bejt anorektička, což mě sere. Sejří mě harant, co bydlí nade mnou a předvádí celej dlouhej den a noc pokročilou spartakiádu dvouletýho v podobě skákání z lustru na zem, driblování balónem a přemety, co rozduněj zem spolehlivěji než splašený tyranousauři. Ještě víc mě ale serou jeho rodiče, co jsou chápaví jenom ke svýmu spratkovi, kterýho nechaj provádět zvrhlý alotria, ale k sousedům, který by mohl ten rambajz třeba rušit tak, že si nechaj udělat dvojitej strop a prakticky nevyndávaj špunty z uší, dokážou bejt vostrý a nemilosrdný jak armádní čoklové. Serou mě smradlavý lidi v mhd, díky kterejm musim přestoupit do jinýho vagónu, kde to vůbec neni lepší a nakonec vystoupit uplně a jít po svejch v lijáku i nelidskym vedru. Serou mě děravý ponožky kolegy ze skupinový terapie, díky nimž se nemůžu soustředit na vylepšení svojí karmy. Serou mě kámoši, co se stali vegany a hned jsou experti na bezúhonnej a osvícenej život, kterej cpou i mně. Serou mě i takoví kámoši, co říkaj „bude to dobrý.“ Sere mě slepá důvěra, fatální omyly, fanoušci sparty, český řidiči, český silnice, supermarkety, internetový diskuze, když mě někde natáhnou a já na to přijdu až doma, sere mě, že stárnu a nejsem moudřejší, sere mě hloupost (ta cizí) a sebelítost (ta moje), sere mě nedostatek inspirace a nadbytek fóbií, nevychovaný psi a jejich majitelé, když sedim na na záchodě a dojde hajzlpapír, lidi, co nepoznaj, že tě to s nima nebaví, český pinglové, co je to nebaví s tebou. Sere mě věčný srovnávání se s druhýma, třeba s Londonem nebo Hessem, nebo když na to přijde tak s Giselle Budchen…a že z toho vždycky vyjdu blbě. Sere mě taky, když tři hodiny vařim podle Julie Child a je z toho rozkydlá břečka. Sere mě,

Follow