Sere mě, že mě občas sere vlastní dítě

Člověk si nejdřív říká, že je na to moc mladej. A pak jednoho krásnýho dne dospěje do bodu, kdy si řekne, že teda už zas tak mladej neni, že je vlastně už na čase. A 9 měsíců na to, se TO narodí! Je to krásný, boží, prostě dokonalý stvoření. A pak, jednoho dne, to malý, krásný a úplně dokonalý stvoření začne člověka občas (!!!) strašně srát.
Sere mě, že se budí třikrát v noci a chce jíst. Sere mě, že se několikrát denně zasere tak, že ho musím celýho svlíknout a osprchovat. Sere mě, kolik spotřebuje papírovejch plín. Sere mě, že mu z lásky k matičce Zemi dávám látkový plíny, začne řvát pokaždý, když si jenom trochu ukrupne (kdo by taky chtě bejt v mokrým, to dá rozum). Sere mě, že občas řve jen tak a je náladovej. Sere mě, že nejčastějc začne řvát, jen co klapnu talířem o jídelní stůl. A sere mě, že nemám čas vůbec na nic. A nejvíc mě sere, že jsem takhle ufňukaná a nasraná matka, co se akorát věčně snaží nebejt nasraná a ufňukaná matka.

Follow