Přizdisráčství a strach z úspěchu

Posloucháme to už odmala. Začalo to ve škole – „vůbec jsem se neučil“, „já ten test nedám“, „budu rád za trojku“. Pokračovalo ve sportovních kroužcích – „dneska mě dáš“, „hrál jsem zase hrozně“, „vždyť vůbec neumím střílet“. Drží se nás to i v dospělosti – „snad vám to bude chutnat, není to nic moc“, „ále, to je jenom taková blbost“, „bože, to dopadne hrozně“.

Mám pocit, že všichni u nás vyrůstají v přesvědčení, že úspěch se nenosí a kdo nic nevyhraje, nic nepokazí. Všichni lajkujou motivační sračky od Monty Riche a citáty ze Forbesu, ale když přijde na věc a lidi mají šanci v něčem uspět nebo se za něco pochválit, tak sklopí hlavu a začnou sami sebe shazovat. Sakra, proč? Když vím, že na něco mám a že jsem v něčem dobrej, tak proč to skrývat?

Sere mě, že se lidi bojí postavit za svůj úspěch a za věci, který se jim povedly. Přitom k tomu není vůbec žádnej důvod. Hejterům je jedno, jestli jste top nebo odpad, hejtovat budou stejně. Fakt mě to nebaví poslouchat. Seru na všechny ty jedničkáře, kteří před písemkou tvrdí, jak vůbec nic neví a nakonec jsou nejlepší. Chci, aby se lidi nebáli veřejně říct „dneska si jdu pro vítězství“ nebo „tohle se nám povedlo a bude to bomba“!

Follow