Pejskaři, kteří zachází se svým rozmazleným čoklem jako s dítětem

Posted: Říjen 7th, 2015 | Author: Aňa | 1 Comment »

Schválně nepíšu, že mě serou rozmazlený čokli, protože ti za svou do nebe volající demenci leckdy nemůžou. Ovšem jejich ještě dementnější páníčci, to je jiný kafe. Jak můžou, pro Kristovy drahý rány, krmit psa Pribiňákem, posílat ho na psí manikúru, šišlat na něj a u tvářit se u toho, že se nejedná o projev mentální choroby, ale o něco naprosto normálního? Jak je vůbec napadnout předsvědčovat mě, že je to psisko joštomiloušký a úúúžasňoušký, když se snaží ukrát mi šunku z nákupní tašky nebo se pokouší o nezávazný divoký sex s mou nohou? Jak si můžou myslet, že je jakýmkoliv způsobem plodná půlhodinová diskuze se štěkající potvorou na chodbě paneláku na téma „pojď domů, tady nemůžeme takhle stát a štěkat.“? A když už jsme u toho rodičovského plurálu, to je sama o sobě dost zhovadilost.

«
»


  • Nikola

    Souhlasím, sama mám tři psy, cvičím s nimi, ale tihle „pejskaři“, které bohužel i na některých akcích potkávám, se mi fakt hnusí. Svý psy miluju, ale pořád jsou to prostě jenom psy a tak k nim taky přistupuju -- nevidím důvod, proč se tvářit, jak jsou úžasní a že je musí milovat všichni kolem mě; krást někomu jídlo fakt nezkusí, protože ví, že prostě nesmí; beru za automatickou věc zeptat se v MHD, jestli někomu nebudou vadit apod. A že jsem potkala i lidi, kteří psovi k večeři kupovali krevety a lososa, ale neuznali za vhodné naučit ho ani základní povely.. On je totiž tak geniální a roztomilý!