Okázalí antinacisté

Chápu, že opěvovat to, co se dělo ve třicátejch a čtyřicátejch letech v Německu není zrovna košér, nicméně snad ještě víc něž opěvování nacismu mě sere, když se odsuzování nacismu a hledání jeho skrytejch stop v čemkoliv stane něčím životním smyslem a posláním. Je už tak nějak tradicí, že lidi, u kterejch se tenhle stav rozvine, maj nějakym způsobem prázdnej a nenaplněnej život a tak si ho začnou naplňovat tim, že začnou vystupovat proti nějaký špatnosti a když už vystupovat proti nějaký špatnosti, tak rovnou proti tý největší. Jenže celou základku a střední proflákali, a tak jediný, co jim v hlavě jakžtakž zůstalo je hrubej obrys druhý světový. Pak se pro ně stane nacismus větrnym mlejnem, proti kterýmu se snažej ze všech sil bojovat. Často jsou to zároveň lidi, který ani neznaj rozdíl mezi pojmama (neo)nacismus, fašismus a rasismus, takže je bez okolků zaměňujou podle toho, jak dobře to v daný větě zní. Díky tomu se můžeme stát svědky situací, kdy tihle jedinci pořádaj protidemonstraci k pochodu proti romům ve jménu boje proti fašismu nebo demonstraci za práva muslimů ve jménu boje proti rasismu. Co na tom, že fašismus nic o rasách nehlásá, je to pouze forma vlády a rasismus se vůbec netýká otázky náboženství. Podstatný je, že to zní dobře a solidárně a když to navíc podpořej sprškou dlažebních kostek, aby si připadali jako praví bojovníci za svobodu, tak dosáhnou toho pravýho uspokojení. Teda aspoň do doby, než nějaký děcko zě sousedství z blbosti načmáře na protější panelák svastiku, to si zas navlíknou kuklu, vytáhnou vlajku antify, zabalej do batohu pár žulovejch kostek a vyrazej na pochod míru a tolerance.

Follow