Ochranka v Deichmannovi a vůbec všechny ochranky

Pokaždý, když se odvážím vstoupit do toho de luxe obchodu s botama, připadám si jako největší vandrák. Ne proto, že bych tak snad vypadala (uznávám, že mám horší i lepší dny, ale stejně…), tvářila se nebo se tak chovala, ale speciálně mistři z ochranky v Deichmannovi mi okamžitě dají najevo, že já jsem v celém obchodě ta nejpodezřelejší osoba, která tam na beton přišla krást. Nezájem, že mám kabelku, do který by se nevešla ani botička pro mimino, prostě jednou jsem pro ně zloděj a je to. Když na vás upocenej bouchač neustále čumí ze vzdálenosti menší, než jaká by přišla vhodná i lokálnímu voyerovi, nákup bot se mění v peklo. A když se člověk jen rozhlíží, aniž by měl v úmyslu nějaké boty doopravdy koupit, je to snad ještě horší. Občas je fajn se nad to povznést a trochu ty mistry Dechmanny protáhnout po obchodě, stačí obchodem nesmyslně kličkovat, chodit od regálu k regálu a tvářit se trochu vyplašeně. A pak vítězoslavně projít elektronickým rámem, aniž bych zapípala.

Fakt mě tihle hoši serou, v životě jsem neukradla ani žvejkačku a nehodlám s tím začínat. Nechápu, proč jdou vždycky jen po mě a jiné, mnohem lepší adepty na krádež čehokoliv, nechávají úplně bez povšimnutí. A to jejich honění ega, když vám řeknou „tak ukažte, co máte v kabelce“ mě sere úplně nejvíc. Co mě vůbec nesere je, že většinou sklapnou, když jim řeknu, že klidně, ale za asistence Policie. Tímto zdravím toho největšího z Deichmannů, oslizlýho slizouna z Arkád.

Follow