Náš zákazník, náš pán – část 2.

… pokračování z předchozího hejtu.

Vyzkoušel jsem jako první dát balík šesti dvoulitrových vod (tedy o něco více než 12 kg!) – pokladní nezklamala. Povstala, s heknutím nadzvedla balík a s dlouhým a hlasitým výdechem jej položila do košíku. Moje slova „to nemusíte, dám si to tam sám“ nepadla na úrodnou půdu. Protože ale ne vždy pokladní provede dostatečný náklon nad košík, stane se, že zboží dopadne do košíku z větší výšky, než by bylo záhodno. Copak papírové utěrky, ty se jen překulí a je to. Konzerva hlasitě cinkne, lidé ve frontě se otočí, ale taky se moc nestane. Jenže už jsem takto ale „přišel“ o hořčici, sáček s jablky a o několika jogurtech ani nemluvě. Pochopitelně jsem se snažil pokladním říct, že to nechci, že si to tam dám SÁM. Nepomůže nic. Prosba, odsunutí košíku z dosahu pokladní (od pokladní následuje asertivní žádost o přisunutí košíku), ani přetahování se s prodavačkou.

Ano, pro někoho je to drobnost, někomu to vyhovuje, ale mě ne. Hned po namarkování na pokladně si dávám zboží do tašky a nevýslovně mě sere, že to pokladní vidí, chápe, ale stejně ten první kus vezme, obloukem abych na něj nedostal, ho dá do košíku, odkud si ho teprve můžu laskavě vzít.

Když jsem se zeptal, proč provádějí tenhle rituál, dostalo se mi jen pokrčení ramen, trapného pousmání a strohé odpovědi, „Víte, to my musíme“. Takže prodavačka je jen stroj, kterýmu na motivační poradě řeknou postup a ona se ho drží jak hovno košile bez ohledu na to, co zákazník chce.

Takže vy všichni vedoucí pracovníci v Penny, Lidlech a dalších prodejnách: snažíte se k sobě nalákat zákazníky, mít čerstvo a naklizíno, ale v samým závěru nákupu zákazníka naserete.

Follow