Když vím, že kapela už nikdy nevydá lepší album

Málokdy si oblíbím ty slabší alba a slabší songy, jsem prostě sucker pro to nejlepší, co daná banda může nabídnout. A tím nemyslím nejpopulárnější, nebo nejhitovější. Zeptejte se našince na nejlepší album Floydů a většina se bude určitě držit při Zdi, kdežto já se vždy radši odvrátím k Měsíci.

Hudební skupina má stejně jako jogurt nebo ponožky – určitou dobu trvanlivosti. A tak ze sebe logicky vydá to nejlepší za svých nejlepších let. Ty desky si všichni naposloucháme a zamilujeme se do nich. Točíme je pořád dokola dokud se neohrají. Těm skvělým ale netrvá dýl než rok, než mi zase přijdou na uši. Je to super znovuobjevit lásku pro hudbu kterou jsem dřív poslouchal. Je to jako se znova potkat s holkou do který jsem byl zabouchlej v šestnácti – a pokecat si teď na vyšším levelu.

Jenže o to horší je zjištění, že poslední dvě alba tohohle interpreta stály za hovno a (tak by se dal shrnout tenhle hejt celkově) – lepší už to nebude. To je naprd. To nejlepší co zbyde, je zajet na koncert dřív než ti páprdově zešediví a doufat, že zahrajou nějaký ty starý fláky. Ale oni se většinou snaží setlist narvat sračkama z novýho alba, takže čekání na starou hitovku může bejt dost často nekonečný.

Jenže narozdíl od vztahů se člověk k těm dobrejm vzpomínkám a tónům může vracet kdykoliv. Stačí vrazit cédo do mechaniky, položit jehlu, nebo kliknout na empétrojku. A díkybohu dokonce existují i vyjímky – kapely co vydávají desky konstantní kvality, kapely kterejm se podaří majstrštyk vyrovnat, nebo ho snad překonat – tak takovejm patří vzdát hold. Napsat místo hejtu love a vystavět památník.

Follow