Když v obchodě nemaj košík do ruky

Proplítat se s vozíkem mezi lidma je vopruz. Vozík je velkej krám, zabírá spoustu místa, neprotáhne se všude kde já. Překáží u regálu, když zrovna třeba studuju, ve který klobáse je i nějaký maso, a když ho dám stranou do uličky, aby se na to klobásy mohla podívat i tady pani, tak překáží v uličce. Dál taky překáží u pokladny, když z něj vyndavám zboží – nejlíp z protějšího rohu toho vozíku. Opticky protahuje frontu, když má každej tři housky, pár piv, a vozík. Zdržuje, když musím čekat, až se odbatolí minulý nakupující, abych mohla s vozíkem správně najet, když už se pokladní netrpělivě natahuje, aby zkontrolovala, jestli třeba za tou sedačkou na děcko nemám ukradenou drahou čokoládu (nebo so se tam vlastně vejde) – ne asi, jsem si ji dala rovnou do kabelky. A nakonec překáží za pokladnou, když si uklízim zboží a platim. A pak nakonec zjistím, že jsem do něj naskládala moc věcí, a nevejdou se mi do mý nákupní plátěnky.
Kdežto košík do ruky, to je něco! Můžu ho nést normálně v ruce, elegantně na předloktí, nebo, když je fakt těžkej, kopat před sebou. Projde se mnou všude. Nikde nepřekáží. Odkládá se už před pokladnou, takže ze mě nikdo nedělá zloděje, a taky je na něj kalibrovaná moje taška – co se vejde do košíku, to se vejde do tašky. Takže není divu, že v krámě preferuju košíky.
Občas se ale stane nemilá věc… Vlezu do krámu, a chci si vzít košík, ale on tam není. A v některých obzvláště vypečených případech tam není ani ten debilní vozík, protože ty byly před krámem před těma dveřma, co se jima dá projít jenom jedním směrem. A teď má člověk dvě možnosti: za A potupně projde celej krám včetně pokladen, a vejde do obchodu znovu, tentokrát s vozíkem; nebo za B nakupuje bez nákupní pomůcky, jen co pobere do ruky. Jo to bude dobrý, vezmu jenom chleba a něco na večeři… Hm, a nám

Follow