Když nevím, jak se mám „správně“ chovat

Posted: Listopad 2nd, 2015 | Author: BipolarKitai | 1 Comment »

Od mala slýchám výchovné rady, jak se mám chovat. Za 25 let svého života jsem ale slyšel tolik verzí, že jsem čím dál víc zmatenější. Je jedno jestli se jedná o chování člověka ve škole, v baru, venku, doma, co já vím, třeba v tramvaji. Sere mne, že na jednu stranu dnešní doba přeje takzvanému „mámvpíčismu“, neboli „měj ostrý lokty, buď asertivní, na názor ostatních kašli a dělej všechno pro vlastní spokojenost, ale já byl vychován v duchu usmívej se, buď milej a hlavně slušnej, zdrav a buď diplomat, před autoritami ohýbej záda, děl se, chápej ostatní et cetera. A narazil jsem! Den co den spolu bojují vnější morálka a má vnitřní etika. Dusím v sobě dva póly, něco chci a možnost mám, ale vzápětí si připadám jako sobec. Něco vím a chci to říct, ale bojím se, že bych mohl být považován za všeználka, co se chce předvádět. Vím, že pan/paní autorita nemá pravdu, ale cítím strach z „jakési“ převahy a potenciální mstivosti dané autority. Člověk starší/zkušenější/vyšší soc. postavením dělá nebo říká něco absolutně špatně, ale mám pocit, že upozornit na chybu se vymstí, už kvůli tomu, že je důležitý držet hubu a krok a hlavně bejt „slušnej“. Jsem introvertní pseudoexcentrická bytost, která co chvíli v myšlenkovém automatismu kvílí v plamenech vlastní sebereflexe a drtí mne obsesivní myšlenka na: „jak se mám sakra právě teď chovat? Jak se mám chovat, aby to vyhovovalo mně a všem okolo, aby to bylo slušný a správný, aby z toho byl užitek a chování aby zároveň nebylo špatné/necitelné/neslušné?“ Jsme čím dál více nuceni a hnáni k tomu, být čím dál méně lidmi moudrými a vzdalujeme se jak od ostatních tak sami od sebe, stáváme se druhem homo stres stres. Jsme plni rozporů a na všechno máme pravidla a neznalost pravidel neomlouvá. Sere mne, že tlakem zvenčí jsem se musel stát sociální

«
»