Když nevím, jak se mám „správně“ chovat

Od mala slýchám výchovné rady, jak se mám chovat. Za 25 let svého života jsem ale slyšel tolik verzí, že jsem čím dál víc zmatenější. Je jedno jestli se jedná o chování člověka ve škole, v baru, venku, doma, co já vím, třeba v tramvaji. Sere mne, že na jednu stranu dnešní doba přeje takzvanému „mámvpíčismu“, neboli „měj ostrý lokty, buď asertivní, na názor ostatních kašli a dělej všechno pro vlastní spokojenost, ale já byl vychován v duchu usmívej se, buď milej a hlavně slušnej, zdrav a buď diplomat, před autoritami ohýbej záda, děl se, chápej ostatní et cetera. A narazil jsem! Den co den spolu bojují vnější morálka a má vnitřní etika. Dusím v sobě dva póly, něco chci a možnost mám, ale vzápětí si připadám jako sobec. Něco vím a chci to říct, ale bojím se, že bych mohl být považován za všeználka, co se chce předvádět. Vím, že pan/paní autorita nemá pravdu, ale cítím strach z „jakési“ převahy a potenciální mstivosti dané autority. Člověk starší/zkušenější/vyšší soc. postavením dělá nebo říká něco absolutně špatně, ale mám pocit, že upozornit na chybu se vymstí, už kvůli tomu, že je důležitý držet hubu a krok a hlavně bejt „slušnej“. Jsem introvertní pseudoexcentrická bytost, která co chvíli v myšlenkovém automatismu kvílí v plamenech vlastní sebereflexe a drtí mne obsesivní myšlenka na: „jak se mám sakra právě teď chovat? Jak se mám chovat, aby to vyhovovalo mně a všem okolo, aby to bylo slušný a správný, aby z toho byl užitek a chování aby zároveň nebylo špatné/necitelné/neslušné?“ Jsme čím dál více nuceni a hnáni k tomu, být čím dál méně lidmi moudrými a vzdalujeme se jak od ostatních tak sami od sebe, stáváme se druhem homo stres stres. Jsme plni rozporů a na všechno máme pravidla a neznalost pravidel neomlouvá. Sere mne, že tlakem zvenčí jsem se musel stát sociální

Follow