Když mi lidi po každym napsanym hejtočlánku daj přednášu a já se musim obhajovat

„Já myslim, že se rozčiluješ zbytečně“, „A neměla bys teda nějak změnit svůj život/najít si novou práci/přestěhovat se“, když tě tam tak všechno sere? Kruci, lidi, nadsázka! Jasně že mě spousta věcí sere, ale to neznamená, že taky nenajdu spoustu takovejch, co stojej za to. To neznamená, že jsem nenávisti plnej nešťastnej člověk, kterej zjevně dělá všechno špatně a měl by se nad sebou zamyslet. Hejt je umělecká forma a člověk si to často přikreslí, aby to znělo ještě peprněji. Samozřejmě že si nemyslim, že ty věci, co mě serou, jsou nějakej zásadní životní problém, to, že jsem se spálila kulmou, že mám hlučnýho souseda nebo mi vyšly moc tuhý řízky fakt neberu jako konec světa, je to prostě jen sranda a lidi, co tohle nechápou a maj potřebu ti pod každym takovym příspěvkem dát přednášku o Africe, bych praštila deštníkem. Blog je show, hejty jsou show, a to, že jich dáš dohromady víc než normální člověk a že se v nich umíš vyžít z tebe nedělá chudinku. A nejvíc mě sere, když mi na těch lidech, co mi tohle řikaj, docela záleží, a že se tudíž vždycky musim nakonec obhajovat a vysvětlovat jim, že ten život zase tak zlej nemám…

Follow