Když dočtu dobrou knížku

Trpím obsedantně kompulzivním čtením. Přečtu, co najdu, když je nouze, klidně i obal od šamponu. V tom kvantu je pak o to cennější narazit na něco, co mě vcucne a dočasně přenese do jinačího světa, kde se dějou věci, co mají s mondénní realitou pramálo společného. Představ si, otevřeš knížku nebo nějaký elektro médium, čuchneš k ději a zjistíš, že je to lepší, než jsi čekal, ještě kapitolku, ještě jeden blog, zapomínáš i na narozky vlastní mámy, najednou všechno dává smysl, koukáš na věci přes sklíčka fikce.
A pak zjistíš, že se knížka tenčí, kindle nemilosrdně hlásí, že zbývají jen 2 % knížky, což je snad ještě horší, než 2 % baterky. A děsíš se toho, co nevyhnutelně nastane. Snažíš se to odkládat, šetříš si těch pár stráneček, abys je pak v posledním poryvu nenasytně nasál…a konec. Konec. Horší než kocovina, koukáš po světě a nevíš, co se životem. Po čase to opadne, a taky si to můžeš přečíst znova, ale nikdy už to nebude jako poprvý. Ta bolest ze ztráty už zůstane.
A copak knížky, tam se to dá čekat, že prostě jednou skončí. Horší je to s blogama, jejich autoři si klidně běhají po světě a nepíšou a vůbec je nevzrušuje, že neuroticky klikám na refresh a doufám, že se tam třeba objeví další titulek, na který budu moct nedočkavě kliknout. Už mě takhle vypeklo pár mých oblíbenců a přiznám se, že mám palčivej pocit křivdy a kdybych je potkala na ulici, tak je ani nepozdravím za to, co mi provedli.

Follow