Hejt, kterej zklame..

Já popravdě nevim, jak to maj ostatní, ale já jsem každý nový hejt na tomhle webu vítal s podobným pocitem v srdci, jako mají budějčtí sluníčkáři na Černý věži, když s písní na rtu každý rok v březnu vítají za rozbřesku jaro. (Ne, nebyl jsem, ale dobře znám z vyprávění starců.)
Tím spíš, je-li jeho nadpis slibný – prostě když mi těch pár tučných slov, na který se kliká, abych „Read more“, spustí v hlavě myšlenkovej pochod, kterej by, kdyby se ho podařilo uspořádat, vyvrhl hejt jako malovanej, ovšem kdybych takový ambice měl. Nemám. Jenže takový předjímání hejtu často nedopadá dobře. Ba nezřídka dokonce špatně, tím strašlivým zklamáním, to když autor pojme téma z jiný stránky, která je třeba taky dobrá, dá se s ní souhlasit, ale není to to, co jsem chtěl číst. A při tom čtení přeskakuju řádky a hledám, kde už autor začne hrát mojí notu. Nezačne. A je mi jasný, že na ten mnou preferovanej pohled na věc se už „příště“ nedostane, protože žádný „příště“ nebude, neboť dvakrát nevstoupíš do jednoho hejtu. Zdravím Olgu Lounovou, která zde tvoří „výjimku potvrzující pravidlo“.
Ano, někdy svoje myšlenkový pochody usměrním včas – na hlavní stránce je vidět jméno autora, a že s Achjo Bitch bych asi nešel na kafe, protože bychom si neměli co říct, jsem zjistil nejpozději u hejtu číslo třicet. Pardon, devětadvacet. To je mi pak jasný, že i u hejtu se slibným názvem mi AB asi nebude mluvit z duše. Jenže občas se mi tohle přihodí i u výtvorů těch dvou třicetiletejch nedospělejch floutků se sklony ke schizofrenii, jejichž názory (až děsivě často) významně korelujou s mýma. Nenaděláš nic – v takových chvílích je nutný se utěšit snad jen tím, že existujou na světě horší věci. Válka, hladomor, genocida, neplodnost nebo teplý pivo.
Závěrem nezbývá než se omluvit všem, kdož oče

Follow