Club Mate

Sere mě Club Mate. Nebetyčně moc. Nevim, jestli je to víc tím, že tahle sranda má úplně všecky nevýhody světa, který bublinatý pití může mít, jestli to je tim, že to má hipsterskou, rádoby alternatývní nálepku, nebo prostě tim, že je to tak strašně moc skvělý, dobrý a úžasný a že od toho mám doma pod stolem dvě prázdný bedny.

Hlavní problém týhle limčy spatřuju v jedný jediný, trapně jednoduchý věci – je strašlivě univerzální. Když do ní naleješ horšího víňáka, trochu skryje to, že stál dvakrát míň než ten matečák samotnej. Když to řízneš lepším vínem, dostaneš příjemně soft drink, kterej můžeš popíjet po celej večer a i ve dvě ráno dokážeš konverzovat o antický filosofii, analytickym kubismu i arte povera. Když do toho dáš vodku, je to moc dobrý a vůbec ti nevadí, že jdeš po hodině a půl úplně do hoven. A když se v matečáku objeví nějakej ten panáček gina, je jasno – tohle je ten drink, co budu dneska pít celej večer a ráno se za to proklínat.

Jednou jsem si doma v závanu pohody a lenosti jít kamkoliv ven mezi normální lidi namíchala clubmatemitschuss, rozuměj mami, to je takový pitíčko s dle libosti velkym panákem nějakýho tvrdýho chlastu v roli rozveselovače a zahřejvače u srdíčka. „Brrr! To je nějakej bublinatej čaj, ne? Divný tohlecto.“ Jojo, maminko, zase jsi to vystihla – tahle žbrďola ve skle je čaj. A jsou v něm bubliny. A to je všechno. A když si to člověk dělá sám doma, stejně to nechutná tak zatraceně dobře jak z tý flaštičky s Django etiketou. Z flaštičky, která stojí obvykle 53964 korun za třetinku. A stejně si to koupíš zas, i když víš, že ta bedna stojí stejně jako půlka malýho iPodu. Nebo třeba kalhoty. A tak je to se všim.

Kdyby tahle věc stála úplně stejně, jako nějaký low-end ředidlo na chlast, třeba ta lahodná kola z teska za pět devadesát, a měli ji v

Follow