Čekání na zelenou

Posted: Říjen 14th, 2015 | Author: Jean-Michel | 1 Comment »

Jestli něco nesnáším, je to čekaní na to, až blikne zelená. Je to jako čekání na Godota. Chčije a chčije, já stojím jak trubka na kraji silnice, na které od nevidím do nevidím není jediný vehikul, který by mě mohl ohrozit na životě, ale stejně stojíš a čumíš na červenýho panáčka.

Na červenou se přece nepřechází a nějakou logiku v tom nehledejte. Jsem vzorný občan a dodržuji zákony. Ale pak přes vozovku proběhne týpek se žvárem v hubě, za ním maminka s dvěma kočárky, japonští výletníci, kteří si přitom ještě vyfotí prasklinu v betonu, a zakončí to peleton důchodců o berlích, co se přes autostrádu štrachají dobrých pět týdnů.

Inu, začínám váhat, jestli jsem vzorný občan, nebo přizdisráčský debil, na kterýho si přeběhlíci z druhé strany ukazují prstem a bodře se mu smějí. Životní dilema, pot stéká po zádech…a pořád svítí červená.

A tak se odhodlám ke vkroku. Třikrát zrekognoskuju ulici, zda se nikdo nedívá na můj prohřešek, ale nikde nikdo a tak vstoupím do silnice. A v tu chvíli se jeden fízl spustí ze stromu a druhý vykoukne z kanálu a napaří mi takový flastr, jako bych právě zavraždil Gotta i s Bohdalkou!

A já si říkám kurva proč?! Ve Francii mě řidiči pouští, i když mám červenou, a když nejdu, ještě mě vytroubí. Tam se na červenou hraje jen při provozu, kdy je třeba nastolit řád mezi řidiči a chodci, ne o půlnoci, kdy musíte stát jak kretén jen kvůli ňáké barvičce! Ale z běženců (ať už mezistátních nebo přesuličních) máme v Česku asi prostě fóbii a takový lidi pozavírat málo.

«
»


  • Jan Hoskovec

    Jop, ono se říká, jak Francouzi strašně špatně říděj, ale upřímně jeden z prvních dojmů ze žabožroutů za volantem byl pro mne „jé, nikdo se mi nesnaží ukázat, že na ulici nemám jako chodec co dělat!“. A druhá sympatická věc byla, že tu evidentně nikdo nepovažuje auto se škrábancem za nepojízdné.